Wilson překonává únavovou zlomeninu.

David Woods, Sportovní bible. Září 2008.

Aarik Wilson měl diagnostikovanou únavovou zlomeninuna levé holeně vloni v květnu. Nebylo to nic oproti tomu co cítil na začátku finále „Trialu“.Měl skočeno 17,13 m a byl pátý, o 3 cm za třetím, a potřeboval si zajistit místo v olympijském družstvu.  Nechtěl se jenom nominovat do olympijského družstva, ale chtěl také překonat dvacetdva let starý rekord „Hayward Field“ 17,42 m, který držel Charlie Simpkins. (Wilson PR – 17,43m). Wilson trénoval v bazénu a neběhal více než měsíc. „Běhal jsem včera před odjezdem sem (na trial) a zde také jeden den. Modlil jsem se a doufal jsem, že se mně podaří dosáhnout obojího“řekl.  Ve finále byli Kenta Bell, Walter Davis, Brandon Roulhac, Rafeeq Curry a Wilson. Bell byl na druhém místě prvním skokem 17,23 m. Okamžitě následoval Wilsonův velký odraz (skok), Curry se vyšplhal ze čtvrtého na třetí místo 17,21 m.Roulhac se nezlepšil a byl mimo tým. Také Davis, který byl mistr světa 2005, bronzový 2007, spadl nakonec ze druhého místa na poslední.

 Roulhac, tak jako tak nemohl do družstva, protože jeho17,16 m bylo větrných a bylo to stejné jako by neskočil A-standard 17,10 m.

Co je to trochu bolesti?

 Atleti pravděpodobně dokáží odlišit bolest (asi z námahy) od zranění. Pro Aarika je to komplikované, má totiž vysoký práh tolerance bolesti. Proto nikdy nepolevil, nezbrzdil, když cestoval křížem krážem po světě v roce 2007. Skákal v jakýchkoliv podmínkách a kdykoliv. Nepohodlí pociťoval jako pouhé mrzutosti. Jeho sezóna začínala v lednu a končila v září. Měl sedm skoků ze čtyřiceti světových výkonů s regulérní podporou větru a devět skoků přes 17,20 m. Vedl v obou v těchto téměř neznámých kategoriích. Vyhrál národní tituly v hale a pod otevřeným nebem,skončil pátý na MS a čtvrtý ve světovém rankingu.

 „Příliš? Svým způsobem příliš mnoho.“ říká trenér Pate. Wilson se plně nezotavil před začátkem přípravného období 2008. V květnu 08 závodil v Brazílii, dokonce sám Wilson připustil, že není něco v pořádku. Když byl vyšetřen, zjistilo se, že má čtyři únavové zlomeniny. Dvě staré a dvě nové. Trochu déle než měsíc před „Trialem“ si nemohl si dovolit běhat nebo skákat. Nosil chodecké boty, jezdil na rotopédu a léčil se laserem.

 Před odjezdem na „Trial“ běhal jednou a jednou po příjezdu na závody. Postoupil z kvalfikace jako pátý.

 „Pokusil jsem se překonat rekord stadionu a tím se i nominovat posledním skokem.“ říká „Srdce mně bušilo.“

 Skočil 17,43 m,vzdálenost tak dlouhá, že mu to zajistil cestu do Beijingu. Nikdo další ze závodníků nedošel dál než do třetího místa v „Trialu.“ Opravdu v dalších jedenácti skocích, nikdo nedosáhl výkonů prvních třech od začátku finále.

 Pate říká, že Wilsonův rozběh se hodně zlepšil a stával se lepší a lepší každým skokem v „Trialu.“ „Jestliže skokan dělá vše správně, vysvětluje Pate, neměl byste cítit cokoliv.“

 Trenér a závoddník navázali blízké přátelství od doby kdy Pate přilákal Wilsona do Indiany z námořní pilotní školy „Top gun“ v Nevadě.

 Wilson byl v nevadském basketbalovém týmu v roce 2001, ale nebyl „stavěn“ (?).

Wilson vyhrál NCAA halové závody v dálce a trojskoku v roce 2005 a mohl být ještě v Indiáně, kdyby Pate tam zůstal. Wilson nenáviděl universitní administrativu v Indiáně, protože neudržela Pate ve vedení. Následoval trenéra do Kansasu minulý podzim.

„Nemohl jsem si přát lepší situaci.“ říká.

 Wilson shodil okolo sedmi liber a tím dosáhl větší rychlosti při vzletu. Jednu věc nesmí skokan ztratit, závodnickou umanutost. Wilson se vrátil (doslova: vrátil se ve správných botách) zpět a pomýšlí na olympijskoi medaili.