Dr. Miroslav Tyrš je většinou vnímán jako zakladatel a protagonista Sokola, tělovýchovné organizace založené v polovině 19. století, po pádu Bachova absolutismu. Osobnost Miroslava Tyrše je oprávněně spojována s tělovýchovnou organizací Sokol, s hromadnými vystoupeními - slety, metodikou tělesných cvičení a tělovýchovným názvoslovím.  Dvacet let byl náčelníkem Sokola, iniciátorem hromadných vystoupení.  Jako jeden z mnohých pochopil význam tělesných cvičení pro rozvoj jedince i národa.   Ovlivněn antikou a metodicky především turnérským hnutím v Německu, využil politického uvolnění a společenské objednávky k založení organizace, která všestranně vzdělávala český národ.

              Dr. Miroslav Tyrš však nebyl pouze teoretikem a praktikem tělesných cvičení, ale díky svému profesnímu zaměření kunsthistorika, estetika a filosofa byl významnou postavou podílející se na budování moderní české společnosti. Širokým záběrem své činnosti přispěl k obrodě českého národa nejenom na poli tělovýchovném.

            Budoucí zakladatel největší tělovýchovné organizace v Čechách, Dr. Miroslav Tyrš, se narodil v Německo - české rodině panského a lázeňského lékaře dne 17. září 1832. Do děčínské matriky byl zanesen jako Fridrich Emanuel Tirsch. Jeho dětství nebylo šťastné. V šesti letech ztratil v krátké době sourozence i rodiče. Sirotka se ujal strýc Bedřich, bratr nebožky matky, starý mládenec, žijící jako vlk samotář, který těžko hledal cestu k porozumění malému chlapci. Ztráta rodičů i sourozenců v útlém věku se musela dotknout šestiletého chlapce, zasáhnout jeho city, vedla k citové deprivaci, tísni a stavům úzkosti.

Po třech letech soužití se samotářským strýcem přichází opět změna. Strýc posílá devítiletého Tyrše do Prahy na studia. Studia prožije v rodině strýce Antonína, pojišťovacího úředníka. Strýcova rodina sice obrací každý groš, ale Tyrš určitě hmotně netrpěl, zdědil relativně velký finanční obnos po příbuzných jeho matky. Osud Miroslava nebyl příbuzným lhostejný, ale samotářský Tyrš se s novou rodinou asi plně nezžil a ještě více se uzavřel do sebe. Vzorně studuje, je zapsán do školní pamětní knihy. Studoval na malostranském gymnáziu a později přestoupil na Akademické gymnázium, aby mohl složit maturitu v češtině. Po maturitě (1850) se na přání strýce přihlásil na práva. Po nějaké době přestoupil na filosofii, která více odpovídala jeho touze po vědění. Revoluční rok 1848 poznamenal studenty a nemohl minout ani šestnáctiletého Miroslava Tyrše. Všichni jeho vrstevníci si v sobě nesli myšlenky rovnoprávnosti a národního vyrovnání, které byly vyřčeny v této bouřlivé době.

Petr Hora-Hořejš hodnotí mládí Tyrše jako vykolejené, stresující, neklidné emocionálně, s věčnými změnami, způsobujícími ztrátu pohody a jistoty. „Od cizoty se nikdy neoprostí, jen s ní podstoupí zápas. Rozhodne se časem zvládnout pocity odcizení mobilizací rozumu i vůle, ………..“ Pocitům osamocení se v dospělosti pokouší čelit přísným denním režimem, úpornou pracovitostí a pílí. Náročný denní program rozplánovaný do detailů, nedostatek spánku (nenávidím spánek, když spím, nežiji) ho po letech dohání k notorické nespavosti a hlubokým depresím. Silou vůle se snaží překonávat domnělé vlastní nedostatky, touží poznat vše. Jazyky, umění, filosofii, anatomii a přírodní vědy. Systematicky studuje v širokém nesystematickém výběru, vypisuje si poznámky, citáty v původním jazyce.

Jeho současník, přítel a spolupracovník Edvard Grégr píše o jeho mládí: „První léta jeho mládí uplynula mu v šťastných poměrech dítěte venkovského.“ Grégr se patrně vyhnul úmyslně popisu nepříliš šťastného dětství a účelově vylepšil Tyršův obraz.  Někdy je jeho zvídává povaha, snaha poznat vše, rozebírat a pochybovat zaměňována za pesimistickou. Viděl svět a život člověka realisticky, bez zavádějících iluzí.

V současnosti, po tolika desítkách let, je obtížné určit, jaké povahové rysy byly zděděné, a které získané působením vnějších vlivů. Zcela evidentní je, že rodině (příbuzným) nezůstal osud sirotka lhostejný. Zdědil po jednom ze strýců z matčiny strany relativně značný finanční obnos, další strýcové se postarali o jeho výchovu až do dospělosti. Velmi málo se bere v potaz, že mohl zdědit neurastenii po jeho matce. Bez hlubokého rozboru odborníků jsou všechny závěry o vlivu tragických rodinných událostí na formování osobnosti Tyrše pouhými spekulacemi.

              V roce 1855 složil první rigorózum z teoretické a praktické filozofie.  Po vysokoškolských studiích (1858) přijímá z existenčních důvodů přijal místo vychovatele u rodiny úspěšného průmyslníka Bartelmuse v Novém Jáchymově na Křivoklátsku.  Místo vychovatele bylo v 19. století běžným způsobem obživy mnoha význačných osobností. Rodina, díky paní domu, se hlásila k češství.  Postavení vychovatele Tyršovi poskytovalo nejen slušné materiální zabezpečení, ale měl mimo své pedagogické povinnosti dostatek času k vlastnímu studiu, k přípravě na další rigorózní zkoušky. Studuje pilně, jeho záběr je široký. Od nekřesťanských náboženství, přes umění, estetiku až po antiku. Začal také s chlapci pravidelně cvičit. Továrníkova rodina byla kulturně a vlastenecky zaměřena, v jejich domě se střetávaly osobnosti českého společenského života. S příchodem Tyrše se zde vytvořil jakýsi literární a filosofický salon. Byla to patrně nejklidnější doba Tyršova života. V Novém Jáchymově se poprvé setkal Tyrš s Fügnerem. Oba dva si okamžitě padli do noty. Zde v dlouhých intelektuálních diskuzích byl začátek jejich přátelství a později i plodné spolupráce při vzniku tělovýchovné organizace, která přispěla významně k národnímu obrození a povznesení národa.

            Po čtyřech letech úspěšné pedagogické práce v Novém Jáchymově se Tyrš rozhodl vrátit do Prahy. Praha vítala Tyrše společenským kvasem. Po dlouhá léta, od konce 18. století, se snažili čeští obrozenci vzdorovat necitlivému zavádění němčiny a potlačování národní svébytnosti. V první polovině 19. století politická situace v Evropě nepřála těmto vlasteneckým snahám. Kníže Metternich naopak zpřísnil dohled a účinně mírnil, spíš potlačoval snahy obrozenců. Kýžený obrat nepřinesl ani revoluční rok 1848, kdy poprvé Češi vystoupili s národnostními požadavky. Po porážce revoluce nastalo desetiletí Bachova absolutismu. Od padesátých let se české země staly továrnou monarchie. Mladá česká buržoasie požadovala i politickou moc. Postavení českých zemí v monarchii neodpovídalo jejich ekonomickému významu. Teprve porážka Rakouska ve válce s Itálií vedla k pádu kancléře Bacha. Císař František Josef I. se musel vydat cestou vytváření občanské společnosti. Celkovému uvolnění politické atmosféry přispěla tzv. únorová ústava. Znamenalo to okamžité oživení politického a především spolkového života v Čechách. Spolky rostly jako houby po dešti.

            Tyrš po návratu do Prahy těžko hledal profesní a společenské uplatnění. Musel přijmout učitelské místo s malým úvazkem, učil fyziku na soukromém dívčím ústavu jeho sestřenice, vypomáhal psaním filosofických hesel Riegrova slovníku a dělal cvičitele v tělovýchovném ústavu Malypetra. Výdělek mu stačil k velmi skrovnému živobytí.

            Začátkem šedesátých let vážně onemocněl majitel tělocvičného ústavu Schmidt, kvalita cvičení v ústavu klesala, šířila se nespokojenost, ubývalo členů.  Na podzim v roce 1861 se zrodil mezi cvičenci nápad založit vlastní česko-německý tělocvičný spolek. Tyrš byl pozván prostřednictvím Dr. Schäffera, aby se stal jedním ze zakládajících členů. Mecenáši z řad pražských Němců však odmítli finančně podporovat spolek, ve kterém budou cvičit i Češi.

           V šedesátých letech 19. století se začala česká, především pražská společnost polarizovat na Čechy a Němce. Ztenčuje se skupina lhostejných bilingvních „Pražáků“. Soužití Čechů a Němců postupně nabývalo konfrontační povahy. Češi se výrazněji vydělili, distancovali od německé části obyvatelstva, jejich vlastenectví bylo na pokraji nacionalismu. Mnozí neznali dokonale český jazyk, jejich čeština byla chatrná, dnes uznávané celebrity české kultury si zapisovali své myšlenky německy. Tyrš si počeštil pravopis svého jména a příjmení až v počátcích šedesátých let.

           Tyrš, podporován Fügnerem, se chopil příležitosti, ve spolupráci s bratry Juliem a Edvardem Grégrem vypracoval stanovy spolku, které byly definitivně úředně schváleny 27. ledna 1862. Hlavním důvodem vzniku samostatného českého tělocvičného spolku nebyl vzdor německému živlu, ale především myšlenky Tyrše, které v sobě dlouho nosil, o fyzickém a morálním povznesení českého národa. Pro Tyrše nebylo tělesné cvičení samoúčelným cílem, mělo směřovat k vyšším cílům zahrnujícím celý národ, k harmonické výchově tělesné i duševní, ve stylu řecké kalokagathie.             

           Tyrš se seznámil se cvičením již v mládí. Jeho útlá postava vzbuzovala u strýce Antonína obavy z onemocnění, posílá proto mladého gymnazistu cvičit do Schmidtova tělocvičného ústavu. Zde se poprvé, bez valného zájmu, potkává s tělesným cvičením, aniž by pochopitelně chápal význam tělocviku pro jedince, či národ. Pražské zemské tělocvičné ústavy aplikovaly Jahn-Eiselenův systém nářaďového tělocviku. Vyrostl na tomto systému, nechal se jím inspirovat při zakládání pražské tělocvičného spolku jak po stránce technické, tak i po stránce ideové.

            Bedřich Ludvík Jahn v době napoleonských válek podněcoval Němce k boji proti francouzským okupantům a k jejich vyhnání ze země. Záhy pochopil, že nejefektivněji se šíří nacionální ideje spolkovou cestou, spolky utužují pocit národní sounáležitosti, pravidelným, cílevědomým cvičením zvyšují zdatnost a disciplínu jednotlivců i brannou schopnost národa. Nesnažil se probouzet pouze národní sebevědomí, ale propagoval šovinistické myšlenky o německé nadřazenosti nad ostatními národy, především nad národy slovanskými.

            Základem Jahn-Eiselenova systému bylo cvičení, či cviky, které se dobře prováděly hromadně a ve volném prostoru cvičiště, tj. pochodová cvičení, běhy, skoky, šplh, střelba, úpoly. V zimním období se cvičilo na nářadí v tělocvičnách. Některé gymnastické nářadí (bradla, hrazda) vzniklo v německém tělocvičném systému.

            Mnohdy se ve starších úvahách o Sokolu se dočteme, že Tyrš vyšel z české podstaty a minulosti. To je trochu násilně naroubované vlastenectví na tělocvik. Český kotrmelec se neliší od kotrmelce německého. Tyrš se nesnížil k  šovinismu, na to byl velký demokrat, nesobecký způsob myšlení a cítění považoval za mravní princip, postavil sokolské ideje na antickém ideálu harmonického rozvoje člověka. Brannou přípravu národa spatřoval ve fyzickém, duševním a mravním zdokonalování cestou tělesných cviků. V tomto pojetí tělesné výchovy se lišil zásadně od Jahna, od jeho německého turnérství, tím byl Tyrš původní a jeho systém se stal součástí národního programu.

            Tyrš a Fügner byli prodchnuti vlasteneckým smýšlením, neměli sklon k „hurávlastenectví“, zakládali tělocvičný spolek sice k mravnímu i fyzickému povznesení českého národa, ale nemohli a nechtěli však dopustit, aby se Sokol přeměnil v politickou arénu, jak se o to snažili radikálové Julius Grégr, Thurn-Taxis, Skuherský. Náčelník i starosta bedlivě střežili apolitičnost spolku, věděli, že Sokol je trnem v oku rakouské administrativě, která čeká jen na příležitost k rozpuštění. Demokratické uspořádání bez stavovských rozdílů, bez politické a náboženské příslušnosti, vyjádřené tykáním a oslovováním bratře, kroj s garibaldovskou rudou košilí naznačovalo směřování spolku. V samotném spolkovém názvu se skrýval vlastenecký jinotaj, tak byli v jihoslovanských krajích nazývání národní hrdinové. Policejní úředníci spatřovali v jakékoliv snaze vytvořit emancipovanou českou kulturu čin, sloužící k sebereflexi Čechů, k posílení sebevědomí českého živlu, ohrožující rakouskou státní doktrínu centralistickou, posléze dualistickou. Činnost Sokola byla ostražitě sledována, horliví policejní agenti psali hlášení, policejní ředitel zuřivě hledal záminky k šikanování. Vůdcové Sokola byli častými „hosty“ policejního ředitelství, vysvětlovali a obhajovali.

            Ustavující valná hromada se sešla 16. února 1862 v budově reálky v Panské ulici. Malým vítězstvím Tyrše s velkým dopadem byla volba starosty. Zvolen byl Jindřich Fügner, vzdělaný autodikt s velkým rozhledem, převyšujícím vysoko provinciální prostředí Prahy. Podporoval Tyrše nejen jako přítele, ale především jako člověka, se kterým měl stejné názory na činnost spolku. Svým rozhodným a přitom uvážlivým vystupováním dokázal ulamovat hroty vnitřních sporů a stal se tak tmelícím článkem. Fügner byl bohatý člověk, oddaný sokolské myšlence, pomáhal Sokolu i přes značné osobní finanční ztráty a rizika. Nakoupil na vlastní náklady nářadí a hudební nástroje. Přiměl význačného architekta Ignáce Ullmanna, aby krátké době vypracoval plány sokolské tělocvičny. Bez ohledu na osobní rizika začal na vlastní náklady stavbu. Tělocvična Pražského Sokola byla na tehdejší dobu moderní rozlohou, plynovým osvětlení i horkovzdušným vytápěním. Hlavní cvičební sál měl rozlohu přes 1000 m² a při vhodném uspořádání nářadí zde mohlo cvičit až dvěstě cvičenců. Bohužel Jindřich Fügner v roce 1865 náhle zemřel. Byla to obrovská ztráta pro Tyrše i pro Sokol.

            V tělovýchovné praxi se používala německá tělocvičná terminologie.  Před vznikem Sokola se čeští cvičenci Malypetrova ústavu pokoušeli některé povely a názvy cviků počeštit. Tyrš znal tyto problémy z vlastních zkušeností v Malypetrově ústavu i ze cvičení s venkovskými kluky v N. Jáchymově. Přistoupil k problematice způsobem jemu vlastním. Prostudoval Česko-německý slovník Jugmanův a ve spolupráci s jazykovědnou komisí, které předsedal básník K. J. Erben, vytvořil české názvosloví odpovídající duchu českého jazyka. Obohatil češtinu slovy, která se dnes užívají v běžném životě: výlet, dřep, stoj spatný, pohov, roznožení, unožení, atd. Odstranil „patvary“ jako stehno a lýtko spojené – dřep, postava jako noha zakončená -  stoj, apodb.

             Dr. Miroslav Tyrš patřil mezi lidi, které dnes nazýváme workoholiky. Cele se věnoval tělocvičnému spolku, vedl cvičební hodiny, školil cvičitele, organizoval sokolské výlety, které měly ráz branných pochodů s překonáváním překážek skokem, skokem útokem, apodb. Vymýšlel, organizoval a řídil veřejná cvičení. Založil a redigoval časopis „Sokol“. Byl duší, mozkem i hnacím motorem. Nezapomínal ani na vědeckou činnost, studoval, vypisoval si desítky, stovky citátů, navštěvoval evropské sbírky umění, psal odborné tělovýchovné i vědecké články. Pro Sokol napsal základní příručku „Základové tělocviku“, rozdělení cvičení v ní uvedené platí v zásadě do dnes. Neméně významným spisem bylo dílo „Náš úkol, směr a cíl“. „Hod olympický“, dílo vyzvedající antické olympiády.

Zasedal ve výtvarné komisi pro výzdobu Národního divadla. Společně s architektem Josefem Zítkem měl hlavní podíl na tom, jakým způsobem bylo divadlo vyzdobeno. Přátelil se s výtvarníky, povzbuzoval je ve vytváření osobitého českého umění. Připravoval dílo „Dějiny umění“. (nedokončeno) Další díla uměleckého zaměření: „O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké“, „O slohu gotickém“,“ Rozbor estetický“.  Habilitoval se na Českém vysokém učení technickém jako docent dějin umění prací „Laokoon. Dílo z doby římské“.

Žádná významná národní událost se neobešla bez „Sokola“ a samozřejmě bez Tyrše. Při příležitosti slavnostního položení základního kamene Národního divadla vymyslel a režíroval regatu sokolských lodí. Přednášel v Umělecké besedě, v Americkém ženském klubu, napsal řadu odborných článků pro různé časopisy.

Více než rozsáhlá životní náplň pro jednoho člověka.