Dr. Jiří Guth byl činorodý muž, který psal romány, povídky, cestopisné črty, překládal z francouzštiny a němčiny, redigoval po dvacet let časopis KČT, předsedal KČT a hlavně byl zakládajícím členem MOV a ČOV, jako ceremoniář položil základy republikánského protokolu, vytvořil řád Bílého lva a řídil jeho agendu. Ve veřejnosti je povícero znám jako tvůrce mnoha společenských rádců. Jako takový vešel i do úsloví. Podívejme se blíže na jeho životní pouť.

Jiří Guth se narodil v Heřmanově Městci v rodině revidenta hlavních důchodů knížete Ferdinanda Kinského dne 23. Ledna 1861. Zde ho potkala nešťastná příhoda, po pádu ze žebříku na kamenou dlažbu začal koktat. S touto vadou se potýkal řadu let, koktání se zbavil až v dospělosti, což pravděpodobně vedlo k jeho uzavřenosti a ostýchavosti. Dlouho se vyhýbal společnosti, raději vyhledával samotu a i v pokročilém věku se tento tvůrce mnoha společenských rádců a cestovatel cítil nejšťastnějším doma.  Z relativně krátkého pobytu v Heřmanově Městci nezbylo Jiřímu Guthovi příliš mnoho vzpomínek, spíše to byly chmurné vzpomínky na strašení jeptišek v klášterní opatrovně dětí a na smrt sestřičky Mařenky, ale byly i radostnější, vítání France Josefa I, který projížděl městem, průvod Sokolů, což bylo vítanou příležitostí pro kluky k pokřikování, i pruští vojáci, kteří vozili kluky na poníkovi. 

Hlavní slovo v rodině patřilo matce, která byla o dvacetpět let mladší. Guthův otec vedl rodinný život, skládal pro rodinu drobné veršíky, rád hrál na housle a kytaru. K hudbě vedl i své potomky. Když byl otec v šedesáti penzionován, rodina se přestěhovala do Kostelce nad Orlicí. Zde Jiří prožil šťastné dětství, naplněné skromnými dětskými radovánkami a muzicírováním. Vřelý vztah ke Kostelci přetrvával u Gutha i v dospělosti, jako krásná vzpomínka na milý domov.  Ze čtyř bratrů se nejvíce sblížil s o rok starším bratrem Antonínem, se kterým odešel studovat piaristické gymnázium do nedalekého Rychnova nad Kněžnou. Bratrům v Rychnově nezbývalo mnoho volného času. Škola v sedmdesátých letech 19. století byla přísná, vyžadovala po studentech biflování latiny, řečtiny a dalších předmětů. Přes tuhost tehdejšího školství si zásluhou oblíbil historika Augusta Sedláčka, češtináře Josefa Černého, češtinu a dějepis. Navíc v něm probudil Josef Vycpálek zájem o tehdy moderní českou literaturu. V maturitním roce se pilně a cílevědomě připravoval na zkoušku dospělosti. Budoucí učitel matematiky se tehdy necítil příliš jistý ve svém budoucím oboru, matematice a proto vstával s rozedněním a nedaleko židovského hřbitova v Rychnově šprtal matematické vzorce a poučky. Později rád vzpomínal na rána s překrásnými východy slunce nad Orlickými horami.  Zvyk brzkého vstávání si zachoval po celý život. 

S maturitním vysvědčením v kapse přichází sedmnáctiletý Jiří s bratrem Antonínem studovat na pražskou Karlo-Ferdinadovu univerzitu. Původně se chtěl věnovat hudební teorii, ale jeho rázná a praktická matka rozhodla, aby se dal zapsat na učitelský obor. Jeho bratr Antonín se zapsal na práva a Jiří začal studovat češtinu, němčinu a moderní filosofii.  Ze zvolených studijních předmětů ho nadchla jedině filosofie, přednášky Otakara Hostinského a Josefa Durdíka. Přednášky z češtiny ho nudily a přednáškám z germanistiky téměř nerozuměl. Proto dal již po prvním semestru na radu profesora Durdíka a přestoupil na matematiku a fyziku, na obory se kterými se potýkal na rychnovském gymnáziu. Byla to šťastná volba, učili ho vynikající profesoři, František Josef Studnička, Jacob Durége, August Seydler, Ernst Mach, kteří dokázali posluchačům přiblížit matematiku, fyziku i astronomii. Jejich zásluhou podává za tři roky k obhajobě téma o monádách. Vztah s jeho profesory musel být velice blízký. Stojí spolu profesory Hostinským a Durdíkem u zrodu Filosofické jednoty a stává se jejím prvním jednatelem. V Praze oba bratři vedou skromný život, po smrti otce musí šetřit. Vedle časově náročného studia si mladý adept filosofie našel čas ke zpívání v Hlaholu a návštěvě varhanické školy. Vysokoškolská studia zakončil úspěšnou obhajobou diplomové práce O atomistech a složením rigozní  zkoušky z filosofie, matematiky i fyziky. Aproboval se v těchto oborech i jako středoškolský profesor.

Učitelé neměli za Rakousko-Uherské monarchie na růžích ustláno, i aprobovaný středoškolský profesor těžko hledal uplatnění.  S přímluvou jeho bratra Gustava získal místo ve šlechtické rodině Schaumburg-Lippe, jako učitel knížecích synků Maxe a Albrechta. Začátkem září roku 1883 přijíždí mladý vychovatel na ratibořické panství. V kufru má mimo osobního prádla a knih i sivé spodky, rozuměj kalhoty a dva fraky, jeden s delší „tajlí“ přešitý po starším bratrovi a druhý nový. Kráčí po zámeckých kobercích do salónů vysoké šlechty, vše je pro chlapce vyrostlého v prostém městském prostředí udivující a okouzlující.  Brzy ztrácí z panského prostředí strach a v  přísné etiketě nachází zálibu, nečiní mu obtíže se několikrát denně převlékat do fraku, jak to vyžaduje diner. Cení si slušného chování vrchnosti a povzbuzujících pochval, které ho motivují.  Nejdříve učil pouze reálné předměty. Přesto, že princ Vilém byl členem pruského i rakouského sněmu a tuhý rakušák, nepřející české samostatnosti, nebránil, aby čeština zněla i v salónech a mladí princové se učil česky vedle němčiny a francouzštiny.  Mezi učitelem a jeho žáky nebyl propastný věkový rozdíl a Guth tráví s princátky i většinu volného času.  Učitelování v rodině Schaumbur-Lippe bylo pro Gutha šťastným obdobím, školou demokratismu, získal vřelý vztah k šlechtě. Často za to byl terčem kritiky. Pronikl do tajů dvorské etikety, osvojil si společenská pravidla a vštípil si úctu člověka k člověku. Pochopil, že etiketa není pouhým souborem pravidel, ale především takt, ohleduplnost ve vztazích k lidem.

Po čtyřech letech, když mladí princové dospěli a odešli na vysoké školy do Vídně, musí mladý doktor filosofie opět hledat zaměstnání.  Kníže Vilém vymůže Guthovi slyšení u ministra vyučování Paula Gautsche a na jeho doporučení se stává pouze zkušebním učitelem na jeden rok v pražském Akademickém gymnáziu.  Ještě ve třiceti letech přes jeho očividné schopnosti je stále suplentem s nejistou budoucností. Opět vede v Praze skromný život, šetří na zahraniční cesty, píše fejetony a cestopisné črty do různých novin, často vyráží na výlety za brány města. Žije společenským životem, navštěvuje divadla a společenské bály, přece jenom se vlivem čtyřletého pobytu mezi šlechtou cítí ve společnosti jistěji. Novinářská činnost ho přivádí do spolku českých spisovatelů Máj.

V roce 1891 rakouské ministerstvo vyučování vydalo výnos o tělesné výchově. Byl to závan čerstvého povětří v zatuchlém rakouském školství, který způsobil mezi učiteli pravý poprask. Do té doby bylo žákům C. a K. škol sportování zakazováno, ba co víc, účast na sportováních soutěží byla přísně trestána. Součástí výnosu byla možnost zahraničních studijních cest. Rozvinula se široká diskuse, které se zúčastnil i Dr. Guth.  Podnikavého a cestování milující ho Gutha, nezajímala toliko diskuse, nepropadl zděšení, ale naopak se chopil příležitosti, požádal ministerstvo o finanční příspěvek a bylo mu vyhověno. Guth se o moderní výchovu již zajímal v minulosti a publikoval v Osvětě článek o tělesné výchově mládeže. Byl si vědom významu tělesné výchovy pro harmonický vývoj mládeže, ale hlavním důvodem žádosti o „pařížské“ stipendium nebyl tělocvik, ale jeho cestovatelská vášeň. Netušil, že cesta do Paříže bude znamenat významnou změnu v jeho dosavadním klidném životě, že se zapíše nesmazatelně do historie českého a mezinárodního olympismu. 

V Paříži získá od bývalého gymnazijního kolegy Drtiny kontakt na Piere de Coubertin. Sejde se Coubertinem, tři dny spolu hovoří o tělesné výchově a společně navštíví několik škol. Dr. Guth získá přehled o francouzském školství. Coubertin si na oplátku rozšíří znalosti o sokolském hnutí. Sokolské gymnasty znal z gymnastických závodů k oslavám 100. výročí dobití Bastily. Coubertin spojoval Sokoly s ideálem, kterému hodlal v budoucnu dospět.  Na první pohled bezvýznamné setkání, přesto bylo začátkem přátelství, které přetrvalo desetiletí a bylo spolu se sportovní vyspělostí země (ČOS) důvodem ke zvolení Dr. Gutha členem MOV. Během společné práce si vyměnili stovky dopisů a velmi se sblížili. Dr. Guth se nezúčastnil kongresu v Paříži pro nedostatek peněz, patrně by nedostal dovolenou pro událost v tehdejší době příliš exotickou a neznámou rakouské byrokracii. Sám měl o olympismu vlažné a nejasné představy. Teprve l. olympijské hry v Athénách, které si nenechal ujít, ho uchvátili nejenom sportovním zápolením, ale především společenským ohlasem, zvláště vyhlašování vítězů jako samostatných zástupců národa, pochopil význam olympismu pro podporu myšlenky české samostatnost. V tomto smyslu podpořil na prvním zasedání MOV v Athénách Coubertina v prosazování národní účasti na OH. Takzvaná sportovní geografie byla přijata oproti státní účasti, jak navrhoval německý delegát. Nebyla to pouze hra se slovy, ale zásadní věc, o kterou se Češi spolu Coubertinem opírali v budoucích bojích o zastoupení Českých zemí v MOV.          

Nadšen olympiádou se vrátil do Prahy s přáním založit Český olympijský výbor. Za pomoci přátel z ČAAU Václava Rudla a Josefa Rösslera-Ořovského se mu to podařilo až 18. května 1899. Výbor pak řídil třicet let do roku 1929, kdy pod tlakem „mladých“ rezignoval. Dr. Guth měl od vzniku mezinárodního olympijského hnutí těžkou pozici v zahraničí i v tuzemsku. Na mezinárodním poli musel obratně hájit existenci ČOV a doma těžko hledal podporu pro olympijské myšlenky. Již Miroslav Tyrš vycházel z antických ideálů, ale jeho následovníci byli pravověrnými nářaďovci zavrhující jakékoliv sportovní soutěže.  České sportovní hnutí bylo funkcionářky slabé a příliš řevnivé. V roce 1897 sice vznikla jednotná sportovní organizace ČAAU, která sdružovala řadu sportů s cílem zajišťovat vzájemné styky, pořádat závody a sjednocovat soutěžní pravidla. Dr. Guth se stal jejím prvním předsedou. Konsolidace sportovního hnutí byla obtížná, Sparta a Slávie  bojovaly o moc v ČAAU, vznikaly spory mezi těžkou a lehkou atletikou a k tomu se přidávaly spory národnostní mezi Čechy a Němci.

Rakušané nedocenili význam novodobých olympijských her a teprve v roce 1905 si rakouská byrokracie a sportovní organizace začaly uvědomovat dosah samostatného zastoupení země, které neodpovídalo státoprávnímu uspořádání monarchie. Novodobé hry začaly získávat na popularitě a společenském významu. Až v roce 1905 byl kníže Alexander Solms Braunfield zvolen členem MOV. Zastoupení Čech v MOV dostalo politický rozměr. Braunfield okamžitě zaútočil na členství Čech a Uher v MOV, především osoba Dr. Gutha, jako Čecha, byla předmětem mnoha výpadů. Situace dostoupila vrcholu roku 1908 po OH v Londýně dopisem Braunfielda Coubertinovi, ve kterém označil Čechy za pouhou provincii Rakouska - Uherska a zástupce Čech za nerovnoprávného člena MOV, v závěru dopisu podal demisi na své členství. Coubertin vtipně odpověděl ve smyslu „ sportovní geografie“ a demisi přijal. Nad neúčastí zástupců Rakouska nešlo jen tak mávnout rukou. Proto byli zvoleni v roce 1911 Otto Windischgrätz, spřízněný s císařskou rodinou a Coloredo Mansfeld do MOV. Boj o samostatnost ČOV neustal. Windischgrätz se poučil z porážky jeho předchůdce, neútočil na osobu Dr. Gutha, ale na účast Českých zemí v MOV jako samostatného národního celku. Dr. Guth takticky ustupoval pod neustálým a stupňujícím se tlakem Windischgrätze, podporovaného rakouskými úřady, ale nevyklízel bojiště. Pomocí přátel se mu podařil „husarský kousek“, císař povolil, aby ČOV  používal zemského znaku. I roku 1912 se dařilo obhajovat oprávněnost existence ČOV Guthovi a jeho přátelům Rössleru-Ořovskému a Coubertinovi. Čeští sportovci sice museli na hrách ve Stockholmu pochodovat až za delegací Rakouska, ale samostatně se zemskou vlajkou. Teprve před l. světovou válkou se podařilo Němcům, budoucím pořadatelům her v Berlíně, vyvolat hlasování o olympijských národech, ve kterém nebyly Čechy, přes veškerou podporu Coubertina, uznány jako olympijský národ. Svůj podíl na tom mělo i slovanské Rusko, které mělo s Finskem podobné problémy jako Rakušané s Čechy. Česká prohra na kongresu byla doma neoprávněně přičítána předsedovi. Na jeho hlavu se sneslo pravé hromobití.

Výstřely v Sarajevu byly záminkou pro válku, znemožnily pořádání OH v Berlíně. Horlivá policie Rakouska, která zvýšila ve válečné době kontrolu nad spolky, dlouhou dobu sledovala s oprávněnou nedůvěrou činnost  ČOV, pochopila již dávno, že za sportovní samostatností se skrývá úspěšná propagace Českých zemí a snaha o státní separatismus, donutila Dr. Gutha ukončit činnost výboru i jeho členství v MOV.

Válka skončila rozpadem Rakouska -Uherska. Vznikem ČSR skončily boje o existenci ČOV. V nové republice obnovil činnost ČOV jako výbor Československý v čele s Dr. Guthem.  Pod jeho vedením ČOV úspěšně zorganizoval významný Vlll. olympijský kongres v Praze v roce 1925. Kongres v Praze učinil několik zásadních rozhodnutí. Zimní hry v Chamonix v 1924 byly ustanoveny jako l. zimní olympiáda, významně byla podpořena emancipace žen, rozšířením jejich účastí na hrách, zavedením nových ženských disciplín.

Tři desítky let docházel pan profesor do gymnázia v Truhlářské ulici. Učitelské „řemeslo“ měl rád, byl mírným a oblíbeným profesorem. Rakouské školství svázané byrokracií bralo Dr. Guthovi nadšení a iniciativu, nabubřelé ředitelské a inspektorské plísnění spolu se servilitou některých kolegů ho roztrpčovalo. Není divu, že hledal únik z těchto „školních vod“  cestováním, psaním románů, cestovních reportáží, překládáním z francouzštiny a němčiny, společenskou činností. Za svého života procestoval Evropu, severní Afriku, dvakrát navštívil Ameriku. Napsal stopadesát knih, řadu fejetonů a povídek. Přeložil asi třicet francouzských autorů, včetně Zoly, Verna, Maupassanta. Jako první přeložil dobrodružné romány Karla Maye. Na popud nakladatelství Máj sepsal pravidla společenského chování pod názvem „Společenský katechismus“.  Kniha zmizela rychle z knihkupeckých pultů a dočkala druhého rozšířeného vydání. Guth – Jarkovský se dostal mezi úsloví jako strážce společenských pravidel. Jeho literární dílo je úctyhodné, jeho romány i povídky však propadly sítem času. Ve své době byl uznávaným spisovatelem. Připojil se k  podpisům významných spisovatelů, kteří sepsali „Manifest českých spisovatelů“, v němž žádali českou samostatnost. Byl vyzván básníkem Jaroslavem Kvapilem, aby společně předali dokument předsedovi českého poslaneckého klubu Staňkovi, ochotně souhlasil. Knihy vydával pod několika pseudonymy. Ve dvacátých letech přidal oficiálně pseudonym Stanislav Jarkovský do svého jména.

Od roku 1897 redigoval časopis KČT a od roku 1915 se stal předsedou klubu. Za pomoci přátel a pod jeho vedením klub aktivizoval a rozvíjel svoji poválečnou činnost, rozrostl se počet členů, stavěly se turistické chaty a noclehárny.

Bouřlivé události 28. října 1918 málem propásl. Celý den pracoval v univerzitní knihovně a teprve po cestě domů ho slečna na poště upozornila, že už sundali „orlíčka“. Pospíchal pro ženu a společně prožili slavný den v ulicích Prahy.

V lednu 1919 na žádost předsedy vlády Karla Kramáře přijal místo obřadníka (ceremoniáře) kanceláře prezidenta republiky. Funkce obřadníka byla náročná a nevděčná. Vše bylo nové, neznámé a nezvyklé. Nová, mladá republika překonávala řadu administrativních i hospodářských problémů, neměla tradice vládnutí a reprezentace. Karel Kramář, předseda vlády, měl o funkci obřadníka mlhavé představy, odkázal nového obřadníka na ministra vnitra Antonína Švehlu. Ani ten nepomohl. Setkání se Švehlou popisuje profesor takto: „ krátký rozum tohoto výkladu  asi byl: úřad jakoby ceremoniářský, ač zase nikoli ceremoniářský, to v republice že nejde, tak něco jako společenský rádce, aby páni věděli, co a jak, atd. sumou nic určitého.“Guth se ocitl v  nezáviděníhodné situaci, kdy si všichni uvědomovali potřebu nového ceremoniálu, ale nikdo nedokázal vymezit kompetence. Vládní úředníci cítili potřebu nového protokolu, ale zároveň se obávali  návratu k monarchistickým manýrám. Nezbývalo než se sebrat a jet na zkušenou do Francie a Švýcarska.

Doba převratných politických změn, byť demokratických, nebo právě demokratických, přináší sebou představu u některých lidí, že padají veškerá omezení ve společenském styku. Stolník Antonín Kadlec vzpomínal na první „hradní svačinu“ při příjezdu TGM na pražský Hrad takto: „V Matyášově bráně bylo slavné uvítání. Poté vedli prezidenta do tří salónů na třetím nádvoří. Tady bylo přichystáno malé občerstvení, jakási svačina….. Mohl přijít kdekdo, nikdo to nekontroloval. Však to taky podle toho vypadalo……. Ceremoniál na Hradě ještě zaveden nebyl, český společenský katechismus celkem nikdo neznal, a tak se každý choval, jak uměl nejlíp. Někteří z těch, kdož přišli na vlastní pěst, si myslili, že demokracie znamená naprostou svobodu ve všem bez jakékoliv sebekázně a že slovo demokracie zahrnuje v sobě taky nevědomost, co se týká společenského vystupování.“

Často je prezentován názor, že docházelo ke střetům s rodinou prezidenta. Alice, dcera TGM se ráda zúčastňovala státních jednání jako první dáma. Údajně to bylo příčinou k jeho odvolání z funkce obřadníka. Pravdou je, že hlava státu, TGM se choval ke Guthovi chladně. Pravděpodobně to pramenilo z prezidentovy nelásky k okázalostem, z jeho prostého chování. Názory na společenské chování a na obřadníka dr. Gutha- Jarkovského vyjádřil prezident slovy: „…. Dr. Guth-Jarkovský neumdlévá a poučuje demokracii o slušném chování a právem…… jedni se nedovedou pěkně chovat, druzí trápí jiné a sebe zastaralými formami. Demokracie není hrubost a vulgárnost, ale žádá formy prosté a přirozené… i demokracie má svou eleganci.  Musela se vědomě tvořit tradice. Máte například nevyhnutelný ceremoniál: hleděl jsem, aby i v něm se vyjadřovala demokratičnost, jaká odpovídá době a povaze našeho národa. ……………..Žil jsem posud co nejvíce v soukromí, ale teď jsem se musel smířit s těmi strážemi dole,parádami, a se vší tou reprezentací. …………Po té  stránce , řekl bych, to máme dobře zařízeno, náš republikánský ceremoniál, náš protokol se stal v mnohém příkladem.“

Oficiálně uváděným důvodem byla potřeba hospodyně v rodině prezidenta, kterou mohla vykonávat manželka nástupce Gutha, pí Hoppová. S odstupem mnoha desítek let je těžké usuzovat, co bylo skutečnou příčinou Guthova zklamání a jeho rezignace, zda to byla osobnost pečlivého ctižádostivého Gutha, nebo rivalita úředníků při neujasněné koncepci obřadníka. Určitě k jeho popularitě neprospělo již samotné doporučení tehdejšího předsedy vlády, Karla Kramáře, ani chování ambiciózní intelektuálky Alice, dcery prezidenta.