Věra Čáslavská
Zlaté medaile z OH 1964 ve víceboji, přeskoku, kladině.
Zlaté medaile z OH 1968 ve víceboji, přeskoku, bradlech, prostných.
Stříbrné medaile za družstvo OH 1960, OH 1964, OH 1968.
Stříbrná medaile z OH 1968 kladina.
Dvojnásobná absolutní mistrně Evropy 1965, 1967.
Absolutní mistrně světa 1966.
Mnohonásobná mistryně Evropy na jednotlivých nářadích.
Paní Věro, já jsem ve velké nevýhodě. Vy jste známá sportovní osobnost, častokrát Vás již zpovídalo mnoho novinářů a já se budu asi mnohdy opakovat.
To nevadí, každý se ptá nějak podobně, vždy je to trochu jinak a tak si nedělejte z toho hlavu.
Vy jste začínala baletit. Jak jste přesedlala na gymnastiku?
Maminka objevila, že mám jisté pohybové vlohy a proto mě a mé sestry vodila do baletu k paní Aubrechtové, k madam Aubrechtové, jak jsme jí říkali, do baletní školy. Tu znala celá Praha. Její školou prošla celá řada pozdějších gymnastek a krasobruslařek. Při setkáních často vzpomínáme na její výchovné metody. Ona nás totiž třískala přes nohy, když jsme neměly napnutá kolena. Madam byla podnikavá a pořádala vystoupení své školy pro veřejnost. Vystupovaly jsme i na „hradu“ pro Hanu Benešovou i Martu Gottwaldovou. Pro mě vytvořila sólový tanec, akrobatického kozáčka. Jednoho dne jsme vystupovaly v televizi. Tehdejší sportovní hvězda Eva Bosáková cvičila na kladině a já měla oči na vrchu hlavy. Potají jsem to zkoušela také. Docela mně to šlo. Eva si mě všimla
a domluvila se s mojí maminkou, že budu za ní chodit do YMCA. Tak se Eva Bosáková stala mojí první gymnastickou trenérkou.
Co Vám dalo společné cvičení s Evou Bosákovou?
Nebyly to pravidelné tréninky. Eva byla na svém vrcholu, měla řadu povinností tréninkových, reprezentačních, jezdila po besedách apod. Přesto mi vštípila, že nic není zadarmo, naučila mě cílevědomě trénovat. Byla výborný člověk, ohromný dříč a já jsem najednou pochopila, že bez té dřiny to nejde, že jen talent nestačí, že je to hodně málo.
Jak jste pokračovala dál?
Měla jsem poměrně strmý sportovní růst, rychlý rozjezd. Zprvu jsem často cvičila s manželem Evy Bosákové s „Hasanem“, ten mně dával záchranu na bradlech, někdy jsem cvičila s trenérem Houdkem. Když začal Evu trénovat Vladimír Prorok, tak jsme již cvičily společně. Vladimír Prorok byl můj první profesionální gymnastický trenér. V šestnácti letech jsem byla již na republikovém mistrovství dorostenek, juniorek i žen.
Já Vás řadím mezi průkopnice moderního pojetí sportovní ženské gymnastiky. Do svých sestav jste zařadila mnoho nových, „mužských“ cviků. Ve vašem pojetí se bradla o nestejné výši žerdí začala měnit ve dvě hrazdy.
Ano, ve spolupráci s Vladimírem Prorokem jsme zařadili některé „mužské“ cviky do mých sestav, dvojný obrat v zákmihu na vyšší žerdi nebo závěrečnou letku. To byly hrazdařské prvky ze sestav mužů. Nacvičovala jsem i „araba“ na kladině (přemet stranou bez rukou), ale do sestavy jsem jej nezařadila.
Ve sportovní gymnastice je zvykem, že některé cviky dostávají jména po závodnících, kteří cvik předvedli poprvé. Nese některý prvek i Vaše jméno?
Je to přeskok, který sice poprvé předvedl japonský závodník Jamašita. Byl to „překot schylmo“. Já jsem skok vylepšila, začínala jsem náskokem na přemet (prohnutě) a pak teprve přišlo schýlení. Tento přeskok nese jméno „Věrka“.
Během své sportovní kariéry jste vybojovala řadu vítězství, zlatých medailí. Kterého úspěchu si ceníte nejvíce?
Nejvíce si cením absolutního vítězství z Mexika. Těžké je vyhrát, ale ještě těžší je vítězství obhájit. Na OH v Mexiku jsem sice získala ještě o jednu medaili víc než v Tokiu, ale především to byla touha nezklamat lidi doma, kteří neměli možnost se nějak projevit. Touha porazit rusky se splnila a byl to nádherný pocit vidět vlajku okupované země nad těma dvěma ruskými.
Všeobecně se ví, že sovětští sportovci byli pod masivním ideologickým tlakem. Jak se k vám chovaly gymnastiky na olympiádě v Mexiku? Byl to víc než odstup soupeřek nebo jste cítila jiskřičku sympatií?
Nějaký náznak sympatií jsme vůbec necítily, spíš se nám obloukem vyhýbaly, nezdravily. Byly na každém kroku hlídané. Asi měly strach se jakkoliv projevit. Byly jsme pro ně vzduch.
Jak se vyvíjel váš život po podpisu 2000 slov?
Nejdříve jsem byla pozvána do výboru Rudé hvězdy (RH). Myslela jsem, že se mnou chtějí projednat moje další zaměstnání. Po velmi strohém, až neuctivém přivítání, jsem pochopila, že zde mně pšenka nepokvete. Jednání zahájil nějaký neznámý soudruh slovy: „Soudružka Čáslavská je podvratný živel, kontrarevolucionářka, je umanutá a nechce odvolat 2000 slov. Navrhuji proto vyloučit soudružku Čáslavskou z RH“. Všichni zvedli ruku pro vyloučení. A to jsem pro RH udělala metálů, že se to dalo sbírat do nůše, přeháním. Jedině Václav Mudra a Václav Zindulka se zachovali slušně. Mudra byl proti a Zindulka se zdržel hlasování. Potom jsem byla vyloučena i z řad sportovců ČSTV. Byla jsem najednou bez práce. Trenérskou práci mně nedali, kazila bych ideologicky mládež. Podřadnou práci jsem nedostala, protože jsem byla olympijskou vítězkou a vypadalo by to špatně. Mnohokrát jsem byla za předsedou ČSTV Antonínem Himlem. Byl ke sportovcům vždy vstřícný, ale v tzv. konsolidačním období nemohl nic prosadit. Po jedné takové návštěvě mně došla trpělivost. Vrátila jsem do jeho kanceláře a pod kabátem jsem měla oblečený gymnastický trikot. Antonín Himl mě vyzval, abych si odložila, když mě viděl v trikotu, zeptal se, co to má znamenat. Řekla jsem mu: “Protože mně stále slibujete práci, přišla jsem už v pracovním“. On se začal strašně smát, sáhl po telefonu, svolal náměstky. Tak jsem se stala po pěti letech „inkognito“ trenérkou gymnastiky ve středisku ČSTV – Sparta.
V čem vidíte ústup české gymnastiky ze slávy? Je to tím, že gymnastika je dnes již příliš obtížná, nebo že rodiče a děti preferují módní sporty?
Sport je velká dřina a dnes je tolik lákadel. Děti raději sedí u počítače a hrají hry. Přinutit je k nějakému pohybu je velmi obtížné. Dalším problémem jsou finanční náklady. Já jsem si šila cvičební trikoty sama z pánských dlouhých triček, cvičila jsem bosa. Z tohoto pohledu jsem rodiče nic nestála. Dnešní trikot je drahý. Cvičenka jich potřebuje několik. Musí se platit trenér, tělocvična. Náklady pro některé rodiny jsou příliš vysoké a mnoho talentů se nemůže rozvíjet. Je mi to líto a proto zakládám Česko - japonskou nadaci, která se bude jmenovat „Samuraj“. Nadace má motto: „Rovná šance pro talent“. Nebudeme se zaměřovat pouze na sport. Nadace bude mít multikulturní zaměření.
Pracovala jste jako poradkyně prezidenta Václava Havla. Jak nesportovec Havel akceptoval vaše návrhy směrem ke sportu?
Po revoluci bylo vše rozhárané i ve sportu a tělovýchově a Václav Havel, vahou své osobnosti, podporoval moje úsilí konsolidovat rozpadající se ČSTV i ČOV. Já jsem neměla na starosti jenom sport, ale i problémy sociální, školství a zdravotnictví. I v tomto směru pomáhal. Spolu s Olgou byli častými hosty dětských ústavů, pomáhal i s materiálními problémy postižených.
Děkuji Vám za rozhovor a hodně úspěchů ve Vaší práci a hlavně pevné zdraví.
P.S.
Japonská vláda rozhodla dne 3. listopadu letošního roku (2010) o udělení Řádu vycházejícího slunce, zlaté paprsky s nákrční stuhou paní Věře Čáslavské jako projevu vysokého ocenění jejího přínosu ke kulturním vztahům mezi Japonskem a Českou republikou a k rozvoji vzájemného pochopení mezi oběma zeměmi. 
Paní Věra Čáslavská zazářila v roce 1964 na letních olympijských hrách v Tokiu, kdy prostřednictvím televizních přenosů představila moderně se rozvíjející Japonsko a v lidech tehdejšího Československa zvýšila pocit blízkosti k této zemi. Po Sametové revoluci v roce 1989 pak v roli poradce prezidenta Václava Havla vyvíjela iniciativu směrem k prohlubování vzájemných vztahů mezi Japonskem a demokratizovaným Československem. Jako čestná předsedkyně Česko-japonské společnosti se v současné době aktivně účastní akcí propagujících japonskou kulturu, podílí se na rozšiřování japonské kultury v České republice a přispívá tak k porozumění a rozvoji přátelských vazeb mezi oběma zeměmi.
