Stručná historie policejního sportu.

 

                                                                  Motto: Historie je učitelkou života.

                                                                                                                                                                                                                                               Cicero

Založení AFK stráže bezpečnosti.

Ve dvacátých letech minulého století, po vzniku ČSR, sílily v mladém policejním sboru mezi mužstvem i velením myšlenky na založení sportovního klubu, především na policejním ředitelství v Praze. I tehdejší velitelé si uvědomovali, že síla, mrštnost a dovednost vypnout všechny síly jsou drahými přáteli vykonavatelů bezpečnostní služby, znělo to trochu nadneseně a archaicky, dnes  tento základní požadavek v přípravě policistů  formulujeme asi takto: „Síla, obratnost a vytrvalost jsou pevnou součástí přípravy. Od myšlenek nebylo daleko k činům, zvlášť když iniciátoři našli morální i hmotnou podporu u tehdejšího policejního ředitel Richarda Bilnerta.  Svolaná valná hromada ustanovila „Atletický Fotbalový Klub stráže bezpečnosti Praha“ a zvolila ústřední výbor a čestný předseda se stal výše zmíněný policejní ředitel. Ústřední výbor řídil sedm odborů, které byly členy jednotlivých národních svazů. (Československého svazu těžké atletiky, Unie boxerů, Fotbalové asociace, Plaveckého svazu, Svazu šermířského, Svazu jiu-jitsu a Lehkoatletické amatérské unie) První působiště našel nový klub na Maninách. Při regulaci Vltavy muselo cvičiště ustoupit a tak nastaly výborům starosti s hledáním nového útočiště. Po přechodnou dobu se cvičilo ve vypůjčených tělocvičnách, hospodách apod. S velkým úsilím se podařilo získat pozemek na Invalidovně a tak se členstvo pustilo nadšeně  do práce. V krátké době bylo vybudováno hřiště i tělocvična. V prostorách AFK nacvičovaly různé školy a oddělení stráže bezpečnosti vojensko–technické úkoly s cílem zlepšit fyzické a volní vlastnosti frekventantů a příslušníků policie. Cvičiště bylo využíváno i některými vojenskými útvary k tréninku a sportovním soutěžím.

 

Pravidelná klubová činnost přinesla rozvoj policejního sportu, nárůst členské základny, řadu branných soutěží a vnitrostátních úspěchů. Úspěchy se dostavily i na mezinárodním poli.

 

 Jozef Herda (21.4.1910 - 4.10.1985)-zápas. 

 

Slovenský zápasník a trenér, držitel stříbrné medaile z XI. olympijských her v Berlíně v roce 1936 a patnáctinásobný mistr Československa v zápase. Herda se vyučí řemeslu  a ve svých sedmnácti letech pak odchází za prací do Prahy - tady pak krátce cvičí v Sokole, ale brzy vstupuje do sportovního klubu AFK Stráž bezpečnosti. Ze sportů zkouší Jozef Herda nejprve vzpírání, ale pak poznává zápas - a ten se pak stává jeho osudem. Na počátku třicátých let 20. století patří již Jozef Herda mezi československou špičku v klasickém stylu, zápasí přitom většinou ve váze do 66 kg. V roce 1932 se má Jozef Herda zúčastnit jako jeden z mála československých sportovců X. olympijských her v Los Angeles - na jeho účast ale nakonec není dostatek prostředků. Olympijských her se Jozef Herda zúčastní až o čtyři roky později, na XI. olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, kde ve váze do 66 kg získává v klasickém stylu stříbrnou olympijskou medaili.

 

Jaroslav Skobla (16.4.1899 – 22.11.1959) – vzpírání.

Vzpěrač těžké váhové kategorie (nad 82,5 kg) Jaroslav Skobla. Začínal zápasit v těžkoatletickém klubu Hellas Košíře. Po sázce s funkcionáři, kdy zvedl bez obtíží více jak 90kg, dal přednost vzpírání. V roce 1923 (Vídeň) se stal mistrem světa v polotěžké váze. Na VIII. OH Paříži skončil na osmém místě. V té době se stal vedoucím vzpěračského oddílu AFK Stráž bezpečnosti. Nejlepší vzpěračská forma  přišla v létech 1928 – 1932, kdy na OH v Amsterodamu v roce1928 vybojoval bronzovou medaili v těžké váze. Před X. olympijskými hrami v roce 1932 byla situace s finančním zabezpečením výpravy kritická. Vláda vzhledem k hospodářské krizi odmítla účast na olympiádě dotovat. ČSOV vyzvali k  veřejné sbírce. Výzva nezůstala bez odezvy a především sportovní kluby a sportovci přispívali svým kamarádům na cestu do USA. Na X. olympijských hrách Jaroslav Skobla vybojoval zlatou medaili v těžké váze. Do Ameriky se přitom dostal díky sbírce strážníků (svých spolupracovníků). V soutěži na X. OH v Los Angeles byli největšími soupeři Václav Pšenička a obhájce titulu němec J. Strassberger. Po první disciplíně tahu byl Skobla třetí. V trhu snížil náskok soupeřů, ale přesto zůstával na třetím místě. Rozhodnuto bylo teprve v nadhozu, kdy němec nadhodil 142,5 kg, Pšenička o 5 kg více, Skobla nadhodil 150 kg a tím vyrovnal v trojboji výkon soupeřů a díky lehčí tělesné váze se dostal do vedení. S tím se však Skobla nespokojil a vzepřel 152,5 kg a získal tak olympijské zlato.  Sportovní tradice zůstala v rodině, syn Jiří Skobla pokračoval ve šléjejích svého otce a stal se úspěšným reprezentantem ve vrhu koulí, olympijským medailistou.

Jaroslav Skobla byl před II. světovou válkou náš nejlepší vzpěrač.

Josef Urban 17.6.1899-2.9.1968-zápas.

Se zápasem začal v Klubu atletů Nusle, ale brzy přešel do AFK Stráže bezpečnosti, kde se setkal s Jaroslavem Skoblou. Jako nováček ME v roce 1926 v Rize překvapil svým výkonem a obsadil druhé místo. Na následujících šampionátech v Budapešti -1927 a v Dortmundu -1929 dvakrát vybojoval bronz. Na OH v Amsterodamu v roce1928 byl odsunut na páté místo. Na X. Olympijské hry v Los Angeles se dostal, stejně jako jeho oddílový kolega, díky sbírce spolupracovníků – strážníků. Do soutěže v těžké váze se přihlásili čtyři závodníci. Urban v prvním kole narazil na mistra světa  Carla Westergrena a prohrál s ním na body. V dalším kole porazil svého věčného soupeře Gehringa. O medaili se utkal s favoritem soutěže Hirschlem, vyhrál lopatkovým vítězstvím a získal stříbrnou medalii. Zápasil až do své padesátky a zároveň předával své zkušenosti mládeži.

Vývoj po druhé světové válce.

            Radikální společenské změny zasáhly i tělovýchovné a sportovní hnutí. Nejvíce byly postiženy tělovýchovné organizace jako byl Sokol, Orel, které násilným politizováním ztratily řadu kvalitních cvičitelů a nadšených organizátorů a postupně ztrácely i svoji kontinuitu. Kupodivu nejméně byly zasaženy sportovní organizace, přesto se tyto změny nemohly vyhnout ani policejnímu sportu. Nejdříve se to odrazilo ve změně názvu. AFK Stráž bezpečnosti se změnila na Tělovýchovné kluby SNB, později Sokol SNB. V roce 1951 se rozkazem změnil Sokol SNB na Rudou Hvězdu, což mělo symbolizovat návaznost na proletářskou tělovýchovu. Tento rozkaz měl zajišťovat „řádné provádění tělesné výchovy a sportu“. Přestože řízení RH bylo profesionalizováno a vnitřní struktur organizace se utvářela podle Dynama SSSR , zůstávaly i nadále policejní sportovní kluby  přístupné i veřejnosti.

V roce se RH a ČH stávají členy nově ustanoveného střešního orgánu Československého svazu tělesné výchovy. K další významné změně v oblasti tělesné výchovy a sportu došlo po zřízení Správy tělesné výchovy a sportu FMV. Tím byla završena státní podpora rozvoje tělesné výchovy a sportu v rezortu MV.

V roce 1990 vzniká občanské sdružení Unie tělovýchovných organizací policie – UNITOP ČR, která je členem evropských (U.S.I.E). a světových (U.S.I.P.) policejních organizací. Unie začleňuje více jak sto sportovních klubů s třiceti tisíci členů. Podporuje nejen masovou činnost zaměstnanců MV v oblasti rekreačního sportu, ale i veřejnosti.

 

Použité materiály a literatura:

                      pprap. Miklíková, E : Osmdesát let policejního sportu. Policie Praha.

                      Kolář, F. a kol.: Kdo byl kdo. Naši olympionici. Praha 1999.