Jak vznikly Běchovice
Autor: Karel Petrů
Abeceda sportu. 3.svazek MF Praha1948
Závod tak slavný, jako jsou populární „Běchovice“, by si jistě zasloužil pravdivou historii. Má ji od roku 1903, postrádá ji však pro dobu svého vzniku a pro svá první léta, tedy pro léta 1897-1902. O těch se nám dochovaly vzpomínky, opírající se pouze o paměť, ovlivněnou časem, pozdějšími událostmi. Následek toho je, že i mnohé z toho, co se o prvních letech vypráví jsou pouhé „staré pověsti české“, nikoliv skutečnost. To je ostatně údělem i četných jiných sportovních odvětví a událostí.
Tato brožura má přispět k tomu, aby první léta běchovického závodu byla zaznamená na základě skutečných dokladů a aby tak byl dán pravdivý základ k sepsání celé kroniky Běchovic, ke které chci podle dohody s p. ředitelem Richterem, obětavým strážcem odkazu zakladatelů Běchovic, přikročit v době nejbližší.
Před padesáti lety.
„Běchovice“ se zrodily v době, kdy - s výjimkou klubů cyklistických – bylo možno sportovní kluby Prahy a předměstí doslovně spočítat na prstech. Při tom četné z těch klubů byly ve skutečnosti jenom kroužky několika málo nadšenců, kroužky, které v mnoha případech brzy vzaly za své.
Málem by to bylo tak skončilo také s „Českým klubem sportovním v Praze“. Na začátku roku 1897 poslal o své situaci do časopisu „Sportovní Obzor“ upřímné doznání:
„Činnost klubu v minulém roce nijaká nebyla, letos však slibuje nastat ve klubu život čilejší.“
Podle práva ČKS Praha v roce 1896 vůbec neexistoval, protože ještě neměl schválených stanov a nemohl se proto ani ustavit. K ustavení došlo teprve 3.března 1897. To je tedy datum formálního zrození klubu, který sice po několika málo letech zanikl, ale do dějin českého sportu se slavně zapsal založením „Běchovic“.
Značně získal, když do jeho nepříliš početných řad vstoupil Sportovní kroužek „Šíp“, jehož mladí členové pěstovali „hlavně běh a jízdu na velocipédu“. Předsedou ČKS Praha od jeho ustavení byl J. Hlavsa, náčelníkem E. Trunčky a jednatelem J. Dvořák. Aby se činnost klubu neprojevovala více ve schůzích nežli ve skutečném sportovním provozu, jak tomu v některých klubech bylo, hned na první výborové schůzi 6. března 1897, tedy už tři dny po ustavení -
- jednatel Jaroslav Dvořák dal návrh na pořádání „Běchovic“Bylo v té podáno několik návrhů, ale všechny ostatní se týkaly jen záležitostí administrativních ( příspěvků, legitimací, odznak atd.) Jen Dvořák pamatoval na sport samotný, když navrhl,
„.......by byla vypsána dvě mistrovství v běhu a sice na vzdálenost 10.000 m v rovině a na 3000 m do vrchu….“
Dnešní sportovce snad překvapí, že na pořádání mistrovství se mohl usnášet klub a že jejich vypisování nepříslušelo výhradně ústředí. Musíme si proto připomenout , že takového ústředí pro atletiku ještě nebylo. ČAAU byla založena teprve 8.května 1897.
Ale i po založení ještě dlouho musela Unie bojovat , aby právo toho či onoho klubu vypisovat mistrovství pro ten či onen závod a to, právnicky řečeno, jako právo vydržené, tj. odvozené z toho, že klub mistrovství pro určitý závod vypsal první a po léta jej, pokud možno každoročně vypsal znovu.
Volba trati Běchovice – Žižkov
vyplynula po schválení Dvořákova návrhu jaksi sama sebou. Na začátku devadesátých let minulého století (XlX.století) , ještě před vznikem slavné závodní dráhy v Bubnech, byla „jedinou stálou závodní drahou“, jak to bývalo propozicích k závodům zdůrazňováno, závodní dráha „Klubu českých velocipedistů Žižkov“ na žižkovské Ohradě. Tam trénovali i cyklisté jiných klubů, tak např. Slávie, závodní družstva „Trojlístek“, k jehož předním činovníků patřil Hlavsa i Hrazdíra, kteří pak byli sloupy ČKS v Praze, a později cyklisté tohoto klubu. Tak Ohrada a její okolí hrály v menším měřítku podobnou roli jako později Letná, také pro Karlíňáky, kteří tvořili většinu členstva ČKS v Praze.
Silnice od Ohrady na východ se pro závod na 10 km takřka nabízela . Nezapomínejme, jak to v těch místech vyhlíželo tenkráte. Žižkov ještě dlouhá léta čekal na připojení ku Praze a Hrdlořezy byly dosti vzdálenou vesnicí. Ale od Ohrady přes Hrdlořezy vedla silnice,která se přibližovala po 10 kilometrech ke trati železnice, vedoucí ze státního (Masarykova nádraží) právě u obce Běchovice. Zkušenosti ze staršího závodu Praha – Brandýs n. L. ukazovaly nevýhodu závodu, jehož start je v Praze a závěr na venkově, a tak vznikl Šťastný nápad organizovat závod, jehož start bude ulehčen blízkostí železniční stanice a cíl na pražském předměstí umožní alarmovat sportovce nejprve přilehlých pražských předměstí a později i vnitřní Prahy.
Velký úspěch: osm přihlášek.
Pro nedávno ustavený klub bylo velkým úspěchem i povzbuzením, když na jeho první závod se přihlásilo neméně nežli osm závodníků. Mezi nimi se k závodu přihlásil tehdy nejslavnější český závodník, vytrvalec Ferenc Hron , vítěz četných závodů v Čechách i za hranicemi, dokonce prý telegraficky z Jilemnice. Jeho nejnebezpečnějším soupeřem byl Jakub Wolf z Plzně, který krátce před tím přestoupil z AC Plzeň do pražské Sparty. Dále se přihlásili sparťané Václav Horák a Jan Hnul, Karel Křížek a později tak populární Jan Snopek z AC Žižkov (tento klub byl předchůdcem nynějšího KA Žižka Praha), Josef Rychlík z AC Plzeň a Antonín Koudelka z pořádajícího ČSK Praha.
První Běchovice byly stanoveny na 27. května 1897
a den před závodem sešel se výbor ČSK Praha k poslední schůzi, na které byl také teprve usnesen definitivní text programu tohoto znění (podle zápisní knihy ČSK Praha):
ČESKÝ KLUB SPORTOVNÍ V PRAZ
PROGRAM
velkého silničního závodu o mistrovství Čech v běhu na 10 km, vypsaného ČKS v Praze na 27. května 1897 o 3. hodině odpolední
Start: Běchovice Cíl: Ohrada Žižkov
Soudcovský sbor :
Vrchní rozhodčí: p. Karel Reisner, Soudcové: pp. Ant. Čurda (Z.D. Trojlístek),
Aug. Jirout (Č.K.V. Žižkov), Josef Hlavsa (Č.K.S. v Praze), Otakar Maleček (A.K.Sparta), Ot. Krajíček (A.K. Praha), Antonín Podsely (Č.K.S. v Praze) a Václav Rudl (Č.A.A. Unie)
Starteur: Jan Hrazdíra, dozorci dráhy: pp. Toužimský Rud., Chalupa Stan.,Hrubý Karel a Kraus Karel. Zapisovatel: Jaroslav Dvořák. Měřiči času: pp. Jan Hrazdíra, Karel Hrubý
Závodní výbor:
Text programu byl tedy usnesen až v předvečer závodu a šlo tedy jen o to, zda ještě během nedělního dopoledne bylo by možno někde je vytisknout. V té době nebyl sice ještě znám nedělní klid, ale v malé libeňské Kolandově tiskárně, kam se vypravil Hrazdíra na kole, nebylo přesto sazeče, což však nevadilo, protože Hrazdíra ve svém mládí působil po nějakou dobu v bílovické tiskárně. Nabídl se tedy, že program vysází sám a s pomocí páně Kovandovou skutečně také program vysázel a vytiskl.
Rudolf Richter, který o vytištění tohoto programu k prvním Běchovicím vyprávěl ve svých přednáškách o Běchovicích podle vzpomínek J. Hlavsy, líčil následující minuty před závodem takto:
„Bylo asi půl jedné v poledne, když Hrazdíra uháněl na velocipédu z Kovandovy tiskárny k Hlavsovi (ten bydlel v Karlíně) a programy které měl přivázány na kole u sedla, na staré Invalidovně - ztratil. Na štěstí poctivý nálezce , jakoby vystihoval o jak důležitou a pracně získanou věc jde, ukrutně za ním křičel, takže Hrazdíra byl včas upozorněn, vrátil se a přijav balíček s vřelým díkem, dovezl jej již opatrněji.“
Hronova pýcha předešla pád.
„….ten den Hrazdíra neobědval. Hned v jednu hodinu jeli s Hlavsou na Ohradu…a asi ve 2 hodiny odjel Hrazdíra a dozorci trati, kteří měli předem stanovené stanoviště, do Běchovic. Cestou dohonili kočár AC Sparty. V něm Václav Rudl, jako vždy kavalír, vezl své svěřence ke startu, zatím co ostatní museli vlakem a čekali pak v hostinci u nádraží. Krátce po třech čtvrtích na tři vyšli všichni ke startu. Hrazdíra chtěl podle předpisu opatřit závodníky čísly podle pořadu v jakém došly přihlášky. Jedničku měl proto dostat Hron. „Dovolte, připevním vám číslo prvé,“ obrátil se Hrazdíra se zvláštní úctou na mistra Uher. (Hron) „Nepotřebuji žádného,“ dostalo se mu v odvetu. „Ale je to předepsáno a páni závodníci se mají podrobit,“ namítal Hrazdíra. „Zde běží Hron a to stačí,“ zaznělo tak rozhodně, že Hrazdíra už dalších pokusů u čísla jedna zanechal. Rázem třetí hodiny závodníky odstartoval. Když po krátké chvíli závodníky na kole dohonil, byl překvapen nečekaně velikou účastí pražských cyklistů. Veškeré napomínání a prosby, aby zvedáním prachu závodníkům nepřitěžovali, zůstaly marny. První ke všeobecnému překvapení ochaboval Hron. Jeho kolegové z Trojlístku, Jaroš a Kopf, snažili se ulehčit mu závod vedením, ale jejich „Ferenc, hákni se!“ nemělo valného účinku. Hron se brzy vzdal. Hrazdíra doprovázel závodníky až k Hrdlořezům pod kopec. Když některý závodník ochaboval, obklopil ho vždy kroužek povolaných i nepovolaných kamarádů, který ho povzbuzoval, občerstvoval a všelijak podporoval, ale Hrazdíra neměl odvahy k zakročení. Jediný Wolf běžel jako hodiny. Ukázalo se, že byl jediný na závod dokonale připraven. Z Hrdlořez Hrazdíra závodníky předjel, aby byl včas u cíle. Tam se shromáždilo nad očekávání mnoho obecenstva a Hrazdíra v duchu počítal, jak dobře dopadne obchod s programy. V tom směru byl zklamán, protože bylo za ně strženo pouhých 1zlatý a 85 krejcarů.
Hlavsa byl již celý ochraptělý marným napomínáním obecenstva k pořádku. Obecenstvo se nahrnulo před cíl a nechalo k proběhnutí jen uzoučkou uličku. Za chvíli přiběhl do cíle Jakub Wolf, přivítán velkým potleskem. Kolem doběhnuvšího závodníka se shrnulo publikum a nastal takový chaos, že se na ty druhé téměř zapomnělo.“
Čas vítězův byl 39:03 min. Jako druhý doběhl jeho plzeňský kamarád Dobrý za 41:37 min., a pak podle „Sportovního Obzoru“:
„…….třetím byl Křížek z AC Žižkov, jenž před cílem ve mdlobě klesl, takže třetí ceny dobyl A. Koudelka“.
Šest startujících na prvních Běchovicích.
Ještě před schůzí ČKS, konanou v předvečer závodu, odhlásil se Hnyk ze Sparty. Ze záznamů o vkladech vyplývá, že ke startu se dostavilo šest běžců, což potvrzují referáty o závodě. Plzeňský Dobrý, který doběhl jako druhý, přihlásil se teprve v den závodu.
První Běchovice – začátek Hronova konce.
Případ Hronův je velmi zajímavý a poučný zároveň. Vystoupil jako úspěšný běžec nejprve v AC Praha a byl až do roku 1896 naším nejlepším závodníkem, který dovedl zvítězit i v Německu a Maďarsku. Když v roce 1893 část opozičníků AC Praha v čele s nespokojeným Františkem Malým pomáhaly zakládat konkurenční AC Královské Vinohrady (později AC Spartu) byl Hron mezi nimi. Ale již po roce byl i s Malým opět v AC Praha. Avšak rozešel se s ním znovu a vstoupil pak do „Závodního družstva Trojlístek“, sestávajícího z bývalých cyklistů Slávie.
V zimě Hron, jako Jilemnický občan lyžařil za Český krkonošský spolek „Ski“ v Jilemnici, a se kterým ke konci roku 1897 rozešel za nepříliš slavných okolností.
Doběhl Hron první Běchovice?
Jeho neúspěch v Běchovicích byl pro širší sportovní veřejnost překvapením. Jako každá sportovní primadona měl Hron dosti přátel, kteří se snažili je ho neúspěch nějak omluvit a „Sportovní Obzor“, kterému se Hron předtím zavděčil, že mu při tehdy při neexistujícím sportovním novinářství podával zprávy o svých startech, zejména za hranicemi, přinesl po běchovickém závodě zprávu, v níž se pravilo:
„…. Ve třetině dráhy patrno bylo, že Hron, málo trainovaný, tempo nevydrží. Hron také brzo následkem bolení žaludku úplně vzdát se chtěl, leč na domluvu přátel pokračoval v běhu k samému cíli, pásku cílovou nepřestoupil“. Při nepořádku, který po doběhnutí Wolfově nastal, je těžko rozhodnout, zda skutečně Hron závod dokončil nebo zda právě jen ten chaos umožnil jemu nebo jeho přátelům, aby otiskli ono tvrzení o doběhnutí do cíle „s nepřestoupením cílové pásky“. Pravděpodobnější je, že Hron skutečně nedoběhl, jak to potvrzuje i referát „Cyklisty“, který praví:
„Hron, který na tuto netrénoval, nýbrž pouze na 1anglickou míli, na kterou bude jistě zase nejvážnější konkurent, vzdal se na 3. kilometru, ač z počátku všem soupeřům značně ulétl….“ To byl výklad objektivní a odborný. Také onu Hrazdírovu „úctu k mistrovi Uher“ nutno chápat s touto výhradou. Hron byl sice skutečně mistrem Uher, ale na 1 anglickou míli (1609m) Běchovice byly pro mílaře Hrona prostě příliš dlouhé, ale kromě toho již překročil zenit své výkonnosti, jak se ukázalou loňského roku, kdy Wolf porazil Hrona při závodě v Poděbradech a brzy po Běchovicích při závodech Sparty, kdy Hrona v běhu na 1 anglickou míli porazil Miloš Rudl.
Deficit prvních Běchovic.
Ten malý příjem u cíle Běchovic, který stržil Hrazdíra při prodeji programů, byl jedním ze dvou jediných příjmu tohoto podniku. Větším přínosem byly vklady pěti závodníků po 2 zlatých, celkem 10 zlatých. Složili je Horák a Wolf ze Sparty, Křížek a Snopek z AC Žižkov a plzeňský Dobrý, kdežto Hron vklad nesložil. Protože výdaje činily 20zlatých a 9 krejcarů, skončily první Běchovice poměrně značným schodkem.
Tyto finanční záznamy nám potvrzují, že ke startu prvních Běchovic s dostavilo celkem šest vyjmenovaných běžců.
Hronovy kyselé hrozny.
Hron se snažil svůj neúspěch zastřít – zlehčováním závodu. Ve výborové schůzi ČKS v Praze dne 16. června 1897 bylo proto
„Usneseno, aby na Hrona, pro jeho výrok vůči p. Hlavsovi učiněný, a sice, že závody naše byly pro hračku, vedla se stížnost u Č.A.A. Unie a v případě, že by Č.A.A. Unie se proti stížnosti vyslovila neb proti Hronovi ze své moci nijak nezakročila, by tento byl ze všech závodů, klubem naším pořádaných distancován.“
Hronovy konce i v Jilemnici.
Hron skončil neslavně i svém zimním působišti, v Jilemnici, jak o tom svědčí zpráva, zaslaná do „Cyklistiky“ o valné hromadě ČKSS Jilemnice, konané 10. prosince 1897. Pravilo se v ní:
„Nejvíce látky k rozhovoru poskytl dopis, v němž bylo žalováno to, že p. F. Hron, první vítěz při loňských mezinárodních (lyžařských) závodech , čestného daru Jeho Osvícenosti pana Jana hraběte z Harrachů – skvostného poháru – zneužil tím, že v jednom obchodě jilemnickém veřejně jej vystavil k prodeji.“
Faktum toto uznáno za urážku jak spolku, tak zejména i čestného dárce a nečestné jednání páně Hronovo odsouzeno tím, že jednomyslně valnou hromadou bylo usneseno, že p. Hron nesmí ani za člena spolku být přijat, ani k závodům připuštěn.“
První Běchovice a cyklisté
Vzpomínka Hrazdírova o návalu cyklistů na trati závodu bude asi časovou anticipací, vycházející z toho nešvaru v pozdějších letech, podnes Běchovice ohrožujícího. Jinak by si bylo těžko vysvětlit, že pořádající klub měl následujícího roku takovou radost, když mu ČKV Žižkov sdělil, že na trať závodu vyšle pět svých cyklistů.
Druhé Běchovice 10. Května 1898
Průběhu prvních Běchovic byl pokládán za jasný úspěch klubu a proto na druhý ročník pamatovala hned členská schůze ČKS, konaná 26. ledna 1898. Bylo zvoleno datum 8. května, ale současně také k němu připojeno:
„…..po případě v neděli následující“.
Ale protože i na 8. i na 15. května byly určeny tak závody na bubenské dráze a to byla příliš veliká konkurence, bylo nakonec - když už jinak všechny přípravy byly vykonány – zvoleno datum ještě jiné: zvolen svátek Nanebevstoupení Páně, čtvrtek 19. květena, čímž tento II. Ročník Běchovic se od ostatních liší jako
jediné Běchovic, nekonané v neděli.
Došlo sedm přihlášek, AC Praha hlásila Stehlíčka, Sparta obhájce Wolfa a Schneka, pořádající klub Ericha, Januse, Schmutzera a Smíška. Dodatečně došla ještě přihláška loňského účastníka Koudelky, rovněž ČKS.
Zvítězil obhájce Jakub Wolf (AC Sparta)
A to , jak souhlasně udávají referáty o tomto závodě, čase 51:00,2 min., místo kterého však bývá uváděn čas přibližně o 10 minut lepší. Druhý byl A. Schmutzer za 52:22,2 min., třetí F. Jandus, oba z pořádajícího ČSK v Praze. O tom,
který čas vítěze II. Běchovic je správný,
není třeba dlouhých úvah. Závodní protokol o závodě (byl-li vůbec jaký sepsán) se nedochoval a jsme proto odkázáni pouze na novinářské referáty o závodě. Ty udávají shodně čas 51:00,2 min., při čemž „Cyklista“ napsal doslovně:
„…….. v špatném čase 51:00,2 min., který stojí daleko za loňským časem 39:03.“
Jiný referát (v „Prager Tagblattu“) vysvětluje čas vítěze II. Běchovic silným protivětrem.
Čas 41 minut, později uváděny a podezřele okrouhlý, byl by býval o 1:57 min.. horší předchozího a tedy nikoliv „daleko za loňským časem“.
Jak vznik toho“vylepšeného“ času vysvětlit ? Není to nikterak těžké. O rok později, před pořádáním III. Ročníku, poslal Opatrný, nový předseda ČSK v Praze, do novin předběžnou zprávu o chystaném závodu, ve které uvedl m.j. také, že obhájcem mistrovského titulu je „…. pan Jakub Wolf (41 min.)“
Tak to můžeme číst např. v Bastlově týdeníku „Sport“. Sportovní žurnalistika v té době skoro neexistovala a tak prošla Opatrného reklamní noticka i se špatně udaným čase bez jakýchkoliv námitek. A po závodě pak v témže listě se nepravdivý čas druhých Běchovic opakoval jako už samozřejmá věc. Čas vítěze třetích Běchovic (38:54 min.) se prohlašoval za lepší o 2:06 min. nežli čas předchozí. A příští léta na základě těchto dvou nesprávných údajů se už čas 41 min. bral jako samozřejmá skutečnost.
Kdo běžel Běchovice roku 1898?
Referáty, na které jsme se odvolávali, mluví šesti startujících. Tři z nich jsou známí z těchto referátů. Jsou to běžci, kteří obsadili první tři místa. Další dva je možno zjistit ze zápisních knih ČKS v Praze, ve kterém došlo zajímavé dohře.Ve výborové schůzi ČKS, konané 25. května 1898 byl, jak dosvědčuje zmíněná kniha zápisů, projednáván
Protest proti třetímu Janusovi, že prý se vezl.
Podali jej běžci Emerich a smíšek, oba z ČSK v Praze, kteří podle sdělení místopředsedy Posselta obvinili Januse,
„……že se vezl a to tvrzení dokládají slovy kočího, který je prý pobízel, by se nedřeli, že pán v bílém dresu se veze.“
Ale korunní svědek – kočí – zůstal neznámým a pro obžalobu tedy scházely důkazy, takže brzy bylo aféře a ohlášený výsledek zůstal v platnosti. Více rozruchu nežli tento protest způsobily
finanční potíže Běchovic.
Jejich původcem byly tehdy vysoké náklady na hodnotné ceny, jako v té době bylo zvykem, aby bylo ke startu získáno co nejvíce závodníků. Už předem se o výši nákladů uvažovalo, jak je zřejmé ze zápisu o výborové schůzi ČKS v Praze ze dne 4. května, ve které pokladník Hrazdírá žádá
„…. Pány závodníky, by při možném deficitu po závodech, zvláště ony pány, kteří některou cenu vyhrajou, obnosem nějakým na uhrazení deficitu přispěli…..“
Nezdá se, že by této výzvě bylo vyhověno a tak bylo na úhradu vzniklého deficitu přikročeno k obvyklému tenkrát prostředku: sbírce mezi členy výboru. A začalo se ovšem ještě více šetřit, takže se objevila i námitka proti placení členského příspěvku do ČAAU 5 zlatých ročně, za který prý klub od Unie ničeho nemá. Pravda je, že ČAAU nevyvíjela v té době žádné imponující činnosti a když na unijní valné hromadě 20.listopadu 1898 nebyl do výboru ČAAU zvolen žádný člen ČSK, rozhodl se tento klub 1. prosince 1898 vystoupení z Unie.
Třetí Běchovice až a podzim 1899.
Třetí ročník Běchovic měl bojovnou předehru u zeleného stolu a to hned od počátku roku. ČAAU, po vystoupení ČKS, nemohla na jeho závodech samozřejmě povolit svým klubům a jejich členům, což ovšem znamenalo vážné ohrožení běchovického závodu. Na valné hromadě ČKS dne 10. února 1899, když Hlavsa odmítl dále kandidovat, byl zvolen předsedou K. Opatrný, jímž se klubu dostalo pilného, ale někdy zbytečně radikálního pracovníka. Za jeho předsednictví usnesl se výbor ČKS ve své schůzi 17. února 1899
„……zaslat ČAAU dopis, ve kterém ji oznámí, že závod uspořádáme dne 11. května 1899. Pakli by ČAAU proti tomu stavila překážky, zrušíme závod tento a budeme ČAAU veřejně ignorovat.“
Tu záhadu“veřejného ignorování“ osvětluje zápis o dalším usnesení výborové schůze, konané 17. března 1899, v které
„usnesen závod nepořádat a v novinách o tomto učinit….“
Zřejmě tedy měl ČKS původně úmysl ČAAU veřejně pranýřovat. Ale na obou stranách, v Unii i klubu, našly se během jara chladnější hlavy, které připravovaly návrat ČKS do Unie. Došlo k němu však až ke sklonku léta. Na schůzi ČKS 18. srpna 1899 byl podán návrh na návrat do ČAAU a nikdo se proti němu nepostavil.
Po návratu do ČAAU hledal se pak již jen vhodný termín a ten nalezen 8.října 1899. Vklad snížen na 5 korun, ale přesto, jak proposice pravily, byl pro vítěze určen „velký granátový odznak“.
Z 9 přihlášených dostavilo se ke startu šest a nejobsáhlejší referát, otištěný o tomto závodě v Bastlově týdeníku „Sport“ (začal vycházet 10 května 1899), chválí vítěze Wolfa, který
„… při špatném počasí, za velkého protivětru a chladna, zlepšil loňský čas o 2:06 min., uběhnu tuto trať za 38:54 min., druhým byl tam Arnošt Nejedlý (A.C. Sparta) za 39:03 min., třetím pan Mat. Špička (A.C. Sparta). Athletic Club Sparta zvítězil tudíž ve všech místech a obhájil mistrovství letošní čestně plnou měrou.“
V tomto referátu a ve zmíněné reklamní zprávičce, závodu předcházejících nutno tedy hledat vysvětlení, proč pro II. Ročník Běchovic je uváděn čas vítězův nesprávně rovnými 41 minutami.
Za prvními třemi následoval Josef Lukeš (SK Plzeň). Plzeňští startovali již za SK Plzeň, který nedlouho předtím vznikl sloučením tří dosavadních klubů Athletic Club Plzeň, Fotbal Club Plzeň a klub Siláků Plzeň.
Z počátku závodu vedl Nejedlý sledován Wolfem, který po šesti kilometrech šel v čelo. Jeho čas však nebyl uznán za rekord pro nepřítomnost úředního (unijního) měřiče.
Návrh na sloučení ČKS v Praze a CKV Karlín.
Historie Běchovic je nerozlučně spojena s městem Karlínem. Zakladatel závodu se přesně podle stanov jmenoval Český Klub Sportovní v Praze, ale sám se velmi často ve zprávách, posílaných do tisku, uváděl jako ČSK v Praze – Karlíně. Velká část jeho členstva a zejména přední jeho činovníci bydleli buď v karlíně nebo sousední Libni, jeho společenské středisko a klubová místnost byly v karlínské restauraci „U města Petrohradu“ , kde se konaly nejen schůze, nýbrž i společenské podniky. Jeho poměr k Českému Klubu Velocipedistů Karlín byl velmi přátelský zvláště od 10.února 1899, kdy Augustin Vondřich, čelný činovník ČKV byl zvolen místopředsedou ČKS. Ten také podal na valné hromadě ČKS 26. ledna 1900 návrh, aby oba kluby sloučily. Pro návrh ten byl zejména cyklistická složka ČKS, která by byla raději trénovala na pěkné cyklistické dráze ČKV místo na vzdálenější a méně sportovně vyhovující dráze na Ohradě.
Valná hromada 26. ledna 1900 návrh Vondřichův na sloučení v zásadě přijala a přikázala k projednání příštímu výboru ČKS, v kterém opětně zasedal Vondřich, t.č. také již předseda ČKV Karlín, jako místopředseda ČKS. Ale trvalo to ještě dosti dlouho, nežli ke sloučení došlo pod novým jménem ČKS Karlín 1885, který s spustil v roce 1901 do zbytečného a předem prohraného sporu – tentokrát s ČÚJV (Českou ústřední jednotou velocipedistů).
Čtvrté Běchovice – ve stínu Paříže 1900.
Zájem o domácí sportovní podniky na jaře 1900 byl značně zatlačen do pozadí blížícími se II. Olympijskými hrami v Paříži. I když ve skutečnosti myšlenka olympijských her byla toho roku v Paříži pořadateli tamní světové výstavy bezohledně – obchodnicky využila, ba zneužita,zájem o cestu do „města světel“ způsobil, že IV.ročník Běchovic konal se za malého zájmu veřejnosti a že se o nich dochovalo jen málo a neúplných záznamů. Velikou chybou bylo, že pořadatelé tentokráte ignorovali nebezpečí plynoucí z konkurence současně konaných závodů. V neděli 17. června 1900, na kdy IV. Běchovice byly stanoveny, konal se druhý díl mezinárodních atletických závodů Sparty a jiné v Budapešti. Ty byly pro Běchovice zvláště významné proto, že jejich závod na 5 km o titul mistra Uher zlákal ke startu Jakuba Wolfa. Byly to proto první Běchovice bez Wolfa.
Ve Spartě si pravdepodobně myslili, že vítězství v Běchovicích jim stejně neunikne, jestliže v nich budou startovat běžci, kteří skončili rok před tím za Wolfem na II. A III. Místě a mýlili se. Zvítězil Špička za 39:39,8 minut. před Nejedlým a Česákem z pořádajícího ČSK. Kromě nich startoval ještě Paroubek z KA Žižka Praha. Zda kromě těchto čtyř startoval ještě některý další, není možno zjistit. Zápisní knih ČKS v Praze nám jen ještě připomíná, že startéry tohoto ročníku byli předseda K. Opatrný a náčelník Adolt.
Páté Běchovice – první s mezinárodní účastí.
Poměrně malý úspěch čtvrtého ročníku způsobil, že ročník pátý se ČKS vynasnažil připravit a provést důkladněji a lépe. S velkým jásotem byla proto uvítána zpráva, že závodu se tentokrát zúčastní i konkurence mezinárodní.
Pořádání závodu určeno na 30. června 1901. V polovici měsíce došly přihlášky dvou rakouských běžců M.D. Abbaly z vídeňského SC Victoria a F. Engländera z First Vienny. Z pořádajícího klubu se kromě běžců Česáka a Smutzera přihlásil člen výboru Šubert, jednatel L. Opatrný ba i sám pan předseda K. Opatrný, ze Sparty Nemastil, Petzold a Řezáč, z AC Prahy Fiřtík a první běchovický účastník z pražské Slávie – Rektor. To byl rekordní počet 12 přihlášek, z nichž ovšem ty funkcionářské byly podány zřejmě jen pro zvýšení efektu, jak se ukázalo, když při rozdílení pořadatelských funkcí byl K. Opatrný – spolu se St. Chaloupkou – stanoven opětně za startéra, L. Opatrný soudcem u cíle a Šubert členem sboru rozhodčích.
Veliký nepřítel závodu - vedro
Závod byl pořádán – jako ročníky předcházející – odpoledne. Start stanoven na třetí hodinu odpolední. Zapomnělo se, že předposlední den června patří normálně už k vysokému létu a toho dne bylo skutečně vedro pro závodníky doslovně nesnesitelné.
Dostavilo se jich ke startu šest: Abbaly, zachránivší mezinárodní ráz závodu, z domácích Fiřtík, Nemastil, Petzold, Rektor a Řezáč. Velké horko brzy přimělo ke vzdání Fořtíka a Řezáče. Nejlépe běželi běžci Petzold a Rektor, slávista se však v polovině závodu rovněž vzdal. Druhé místo pak dlouho držel Nemastil, který však dva kilometry před cílem přece jen vedru podlehl. Abbaly se střízlivě přizpůsobil situaci a když už nemohl běžet pokračoval v závodě chůzí do té doby, nežli zase nabyl sil k pokračování v běhu. Tímto způsobem obsadil druhé místo za 47 minut, protože kromě vítěze neměl již konkurenta.
Vítězství Petzoldovo v pátých Běchovicích i když za 39:14 min. za vylíčených poměrů bylo výkonem zcela pozoruhodným a novým, už pátým sparťanským úspěchem.
