Alois Hudec , mistr kruhů
Alois Hudec , mistr kruhů
V malebné jihomoravské vesničce, Račice, se v chudé tkalcovské rodině narodilo dne 12. ledna 1908, další děcko, synek Lojzík. Alois byl předposlední potomek v devítičlenné rodině. Dvě děcka se se nedožila dospělého věku.
Život na vesnici v tehdejší době nebyl lehký pro dospělé i děti. Vedle dětských her musely děti pomáhat rodičům co jim síly stačily. Vždyť rodiče i přes tvrdou práci stačili stěží nasytit devět věčně hladových krků. Chodily do lesa na dříví, na trávu pro kozy a králíky. Když bylo potřeba , tak na panské pole. Sbíraly klásky a šrotovaly zrní na mouku. Zvláště těžká doba nastal, když byl otec upoután po celý rok na lůžko se zlomenou stehenní kostí. Rodina zůstala téměř bez prostředků. Matka chodila na panské. Situace byla tak vážná, že nejstarší bratr Antonín obdržel od školy na půl roku úlevu, aby pomáhal s obživou rodiny. To se musel naučit tkát i Lojzík, aby ulehčil malým přivýdělkem mamince v jejím těžkém údělu
Založení Sokolské jednoty v Račicích
Začátkem XX, století, přesně 3. Února 1907, založilo asi dvacet pět nadšenců tělocvičnou jednotu Sokol, která se měla čile k světu. Největším sokolským problémem byla tělocvična – sokolovna. Po dlouhou dobu cvičili sokolíci v různých místnostech, které byly většinou nevyhovující. Na vlastní tělocvičnu se zmohli až ve dvacátých letech. Vyráželi na výlety do okolí, založili vlastní knihovnu a pilně cvičili. Přestože neměli vhodný cvičební sál, tak v relativně krátkém čase nacvičili vlastní společná cvičení, s kterými sklízeli u diváků jeden úspěch za druhým. Cvičenci z Račic se mohli svými výkony poměřovat s cvičenci z ostatních sokolských jednot.(Vyškov). Ženy se podílely na úspěšných vystoupeních mužů. Úspěch sklízely např. se sestavou s obručemi a praporky.
Stranou sokolského vlivu nezůstávali ani bratři Hudcovi. Nejdříve byl získán pro sokolské ideje místním učitelem nejstarší bratr Antonín. Postupně se stalo členy Sokola všech pět bratrů. Jejich zaujetí vedlo k vybudování malého cvičiště na dvorku jejich domku. Nejdříve postavili hrazdu. Později přibyly bradla a kruhy. Často si odbíhali zacvičit i přestávkách ve vyučování. Školu měli přes ulici.
Když byly Lojzíkovy čtyři roky, začal s nimi chodit do cvičení i on. Nejstarší bratr Antonín si pozvolna získával neformální autoritu jako činovník i jako cvičitel. Prvním jejich cvičitelem (trenérem) se stal nejstarší z bratrů.
Ve čtrnáctém roce vypukla I. světová válka, Antonín musel narukovat. Byl poslán na rakousko-ruskou frontu, kde byl ještě na začátku války (1914) zajat. V zajetí zažil několik dlouhých pěších přesunů. Zajatci byli nuceni s trochou vody a téměř bez jídla urazit denně 30-40 km denně. Zajatecký osud ho zavál na dalekou Sibiř. (Jekatěringburg)
V roce 1918 vstoupil Antonín do Čs. legií a zúčastnil obrany Sibiřské magistrály, po se které přesouvaly legionářské oddíl. Na této Sibiřské anabázi, mezi vojenskými povinnostmi, začal Antonín opět cvičit. Legionáři ve vlaku převáželi bradla a hrazdu, sice nevalné kvality, ale cvičit se dalo. Dokonce se připravil tak dobře, že získal přebornický titul sibiřských.
Do Račic vrátil po dlouhých šesti letech, s novými cvičitelskými vědomostmi a zocelen životními zkušenostmi.
Ihned se pustil do cvičitelské práce i přes existenční potíže. Středem jeho snažení bylo pětičlenné bratrské družstvo a organizační činnost v jednotě. Jeho cvičitelské vedení bylo přísné, někdy až příliš tvrdé, stěžoval si Alois, ale účinné. Pravidelná příprava spojená s nadšením přinášela kýžené výsledky. Antonín měl největší podíl na sportovním růstu nejen Aloise, ale všech bratrů.
V roce 1922 nastupuje Alois do učení v brněnské Zbrojovce a zde nachází spřízněnou duši, mistra Kartouze, starostu bílinského Sokola, který ho začal podporovat, když zjistil z jakých chudých poměrů pochází. V Brně vstoupil do dorosteneckého družstva Sokola Židenice. O sobotách a nedělích se bratři vracívali k mamince, k jejím buchtám. V neděli se často představovali na okolních sokolských sletech.
První úspěchy.
Při župních rozřaďovacích závodech ve Vyškově, konaných v květnu 1926, se družstvo Sokolů z Račic umístilo na prvním místě zásluhou jeho výkonům a prvenství si jednota udržela ještě dalších osm let.
Brněnští Sokolové v poválečném období vytvořili kvalitní pole závodníků s cílem soustavné přípravy na mezinárodní soutěže. Bedřich Šupčík získal na OH v Paříži (1924) pro mladou republiku první zlatou medaili ve šplhu, dnes již je v gymnastických soutěžích neznámou disciplínou a Ladislav Vácha dvě bronzové medaile za šplh a za cvičení na bradlech. Kvalitní výkony předváděli brněnští borci i v dalších letech. Na OH v Amsterodamu (1928) vybojoval L. Vácha pro ČSR zlato ve cvičení na bradlech a stříbro za cvičení na kruzích.
Mistrovství světa v tělocviku. Paříž 1931
V brněnském Sokole, odborném a výkonnostně vyspělém gymnastickém centru, nejúspěšnějším gymnastickém středisku meziválečného obdobbí, se začal Alois Hudec připravovat spolu s dalšími vynikajícími borci (Jan Gajdoš, Jan Karafiát) na mistrovství ve víceboji v Paříži (1931). Příprava neprobíhala hladce. Patrně po relativně dlouhé přestávce, zaviněné vojenskou službou, si Alois přivodil zranění mezikarpálních kůstek. (šestitýdenní pauza) Hned po vyléčení se vrhnul do intenzivní přípravy. V nominačním závodu na mistrovství světa se umístil těsně na druhém a třetím místě. Přes nesporné nářaďové dovednosti, nepatřil mezi favority mistrovství, protože se až do roku 1950 (Basilej) se mistrovství světa skládaly vedle nářaďového cvičení i atletických disciplín a šplhu. Jeho tělesná výška 159 cm mu nedával příliš nadějí v atletických disciplínách. Hudec přijel do Paříže jako úplně neznámý borec, proto jeho výkony způsobily na mistrovství světa veliký rozruch, doslova jako výbuch bomby. Závody začínaly časně v 6,00. Alois začínal na jeho parádní disciplíně, kruzích. Mezi rozhodčími panoval názor, že nikdo nemůže sestavu na kruzích už zacvičit lépe. I na ostatním nářadí si vedl dobře. Zvítězil na kruzích, bradlech, hrazdě a šplhu. Na konec prvního dne byl šplh, kámen úrazu pro všechny zúčastněné, včetně Šupčíka, jedině Hudec ze všech čtyřicet závodníků splnil předepsaný limit. Zdolal sedmimetrové lano za 10 sekund, překonal 60 % hranici. (sedmimetrové lano, ze sedu, bez přírazu, limit na plný počet bodů byl 8 sekund). Druhý den byly na pořadu dne atletické závody. Při rozcvičování se mu nepodařilo zdolat výšku 145 cm, zůstal však relativně klidný, věřil si. Průběhu závodu skočil 154 cm. Hudec zakončil namáhavý víceboj sprintem na 100m/12sek.,plný počet, patnáct bodů. Vzhledem k tomu, že jedině Hudec dosáhl ve všech čtrnácti disciplínách hranice 60% bodů, stává se po právu mistrem světa. Pořadatelé závodu, proti regulím závodu rozhodli, zrušit šplh. Tím se řadí až na druhé místo za Fina Savoleina. Dr. Klinger a zástupci Sokola okamžitě protestují.
Po vleklém, několikahodinovém jednání je Alois Hudec uznán mistrem světa č. I a ostatní závodníci jsou označeni arabskými číslicemi 1;2; atd.
Přivítání v republice bylo velkolepé a pro mistra světa asi velmi náročné. V Chebu, v Praze (ČOS), v Brně (Sokol Židenice) i v Račicích.
Všechna sláva, polní tráva.
V roce 1934 se gymnasté z celého světa chystali do Budapešti, kde se měli opět střetnou v boji o mistrovské tituly. ČOS v lednu 1934 uspořádala vyhledávací (nominační) závody.
Závod se stal pro Hudce osudný, po úspěšném absolvování všech disciplín se při poslední disciplíně, veleskoku přes koně na díl, nepříjemně bodlo v zádech. Nevěnoval tomu velkou pozornost protože to byla poslední disciplína, ale bolest se postupně stupňovala a Alois byl nucen vyhledat lékaře. Ten vyřkl diagnózu: natržený zádový sval. Měl zakázáno jakékoliv cvičení po dobu ½ roku, hrozilo ochrnutí dolních končetin.
Podivný je postup tehdejšího vedení ČOS., které vůbec nebralo rozhodnutí lékaře v potaz. Představitelé si povolali Hudce do Tyršova domu a přikázali mu, že buď bude cvičit nebo se od něho distancují. Zajímavé je, že podporu nenašel Hudec ani u členstva, ale přítelíčkové naopak o něm rozšiřovali fámu, že se bojí závodit, aby neprohrál. Jako přesvědčivý důkaz brali umístění při sletových závodech v roce 1932, kdy skončil na třetím místě. Jediný František Erben, který Hudce obdivoval, ho podpořil. V nastalé situaci, tlačen okolnostmi, na konec Hudec odcestoval, sám, obklopen v kupé cizími lidmi. (sic)
S nedoléčeným zraněním, bolestmi a s velkým sebezapřením závod dokončil a dopomohl družstvu k druhému míst.
Hry XI. Olympiády-Berlín 193
Mezinárodní olympijský výbor nabídl pořadatelství her v roce 1936 městu Berlín. Hitler a jeho kamarila, která v počátku váhala, si uvědomila, že hry jsou úžasným prostředkem k propagaci Německa a hlavně německého fašismu.
Němci s nemalými státními finančními prostředky se vrhli do příprav her. V prostoru Grunewaldu vybudovali na ploše 120 ha tzv. „Říšské sportovní pole“, jehož centrem byl ústřední stadion. Všechny sportovní stavby zasadili do zeleně. K tomu přesadili ohromný počet stromů z nedalekého Grunewaldského lesa. Několikrát modernizovali projekt olympijského stadionu, aby zvýšili počet diváků a zlepšili servis. Na konečné úpravě se významně podílel Albert Speer, oblíbenec Hitlera, který navrhl „potopit“ cvičební plochu o dvanáct metrů níž a tím zvýšit počet diváckých řad. Po dostavbě byl stadion schopen pojmout 100.000 návštěvníků. Podzemní dráha vybudovala nové stanice metra, které byly v krátkém čase schopné odbavit 50 000 diváků. Budovaly se nová sportovní zařízení i parkoviště pro 5000 aut. Celý sportovní areál zdobil 5 tun vážící zvon „Volám mládež celého světa“. Stavitelé přemístili tisíce kubických metrů zeminy. Zpracovali mnoho tun kamene na obložení stadionu.
Dodnes zachované stavby budí obdiv nadčasovostí projektů.
Celé Německo tonulo v záplavě fašistických symbolů, vlajek s hákovým křížem a obrazů Hitlera.
Na olympiádu se připravovali i naši Sokolové s veškerou vážností a zodpovědností sobě vlastní. Sokolové usilovali o co nejlepší výsledek na stávajících hrách. ČOS vypsala několik vyhledávacích (nominačních) závodů. Samozřejmě se připravoval i Alois Hudec. K závodům přistupoval s obezřetností, neusiloval o prvenství, ale pouze o nominaci. Vedoucím závěrečné přípravy v Tyršově domě byl Dr. Klinger, bývalý vynikající závodník. V přílišné snaze o co nejlepší výsledky, „dřel“ závodníky příliš tvrdě a bez řádného odpočinku a dosáhl pravého opaku.. Borci byli unaveni, přetaženi, množily se úrazy.
Průběh gymnastických soutěží.
Gymnastické soutěže se konaly v areálu (přírodní divadlo) Dietricha Ekarta, který připomínal řecký amfiteátr. 20 000 diváků bouřlivě podporovalo domácí závodníky, vytvářeli tak vroucí kotel. Největším soupeřem našim závodníkům byli organizátoři a rozhodčí. Hlavním úkolem německých organizátorů bylo dokázat, že i ve sportu je germánská rasa nadřazena všem ostatním. Chytře využili organizačních pravidel a vyšachovali české rozhodčí z hodnocení finálové skupiny, kde bylo naše družstvo, tak vedle nepříznivého vylosování zmizela i objektivita rozhodování, cesta ke strannosti byla otevřena. Sokolští závodníci třikrát začínali soutěže na nářadí první a dvakrát druzí.
Odpoledne nastupuje silnější skupina s našimi borci a se Švýcary a Němci. Sudí hodnotí naše borce očividně s úmyslem poškodit je nižšími známkami. Je jasné, že závod bude probíhat na ostří nože. V takové nepříznivé atmosféře nastupoval Hudec k povinné sestavě na kruzích. S obdrženou známkou 9,4 nebyl spokojen a požádal k všeobecnému údivu o opravu. Známka 9,667 za opravenou povinnou dávala naději zisku zlata. Do volné sestavy zařadil Alois pět rozporů a jeden z nich „střemhlav“. Sestavu zacvičil s předepsanými výdržemi a silovým pojetím odpovídala sestava dnešním moderním požadavkům. Před začátkem volné sestavy Hudce hlediště napětím ztichlo (sic). Hudec začal klidně, vzepření rozporem do vzporu, následoval sestavou, která několikanásobně překračovala předepsanou obtížnost, pět rozporů a jeden střemhlav, bez jediné chybičky a dosáhl nejvyššího hodnocení – 9,8 bodu- v celém dvoudenním závodě. Na bradlech unikla Aloisovi bronzová medaile přičiněním rozhodčí o tisícinu bodu a patrně i třetí místo v celkové kvalifikaci. Na hrazdě přehlédli závěrečné salto. Sokolské družstvo skončilo na čtvrtém místě za družstvem Finska.
Závěr :
Alois Hudec, absolutní mistr světa v tělocvičném víceboji v roce 1931 v Paříži, mistr světa ve cvičení na kruzích v roce 1934 v Budapešti, olympijský vítěz ve cvičení na kruzích v roce 1936 v Berlíně, majitel zvláštní ceny za nejlepší výkon berlínských olympijských her, mistr světa ve cvičení na kruzích v roce 1938 v Praze a majitel dalších 7 zlatých z různých mistroství, se zúčastnil padesáti významných závodů. Zvítězil sedmadvacetkrát , desetkrát byl druhý, a čtyřikrát třetí. Zasloužilý mistr sportu.
Citováno podle Dagmar Stryjové
